Jeden z těch okamžiků, kdy byla Eva zcela spokojená

Zelené šaty, učesané vlasy, nalakované nehty, namalované rty. Vcházím na taneční parket a pozoruju lidi kolem mě. Dívám se jim do očí a z nich čtu, co se jim honí hlavou.
Kráčím po parketách ladně, bez námahy, jako bych plula. Cítím se jako ve snu. Všechno je tak nevšední, snové a i ty pohledy ostatních jsou nevšední. Užívám si to. Kolonu bych nazvala dnem sobectví, protože snad každá holka, která si vybirala šaty, vymýšlela účes, chtěla být krásná, neobyčejná.
PÁNSKÁ VOLENKA. CHLAPCI ZADEJTE SE.
Míří ke mně s úsměvem jeden jedinej kluk, kterej mě bude mít teď na pár hodin pro sebe. ZAVEDEME SI PROMENÁDU. má paže v klouzne do té jeho, z lehka se opřu a zase plujeme. Všude je mnoho usmívajících se hlav rodičů, plno foťáků a blesků. TAK MŮŽEME ZASTAVIT a začneme nejjednoduším. WALTZ. RAZ DVA TŘI. Nad kroky nepřemýšlím, nechám se vést, nepřemýšlím a nechám se unášet hudbou, tancem a euforií z krásného večera.
Usmívám se a za pár krátkých chvil uběhnou tři hodiny. Mezitím jsem stihla dostat květinu, ztratit kus šatů, zpotit se, stačily se mi zvlnit vlasy a nohy byly pošlapané. Přesto všechno cítím, že jsou to nezapomenutelný okamžiky a že si je za každou cenu musím užít.
Večer, když zavřu oči se stále dokola proháním po parketu. Usínám s tím, že dnešek byl jen jeden a ten sobec jsem zkrátka být musela.

P.S. závidím lidem, kteří se cítí být se sebou spokojeni každý den. To mě se poštěstí jen sem tam. A víte vy co? Já jsem za to nesmírně ráda, protože pak jsou ty okamžiky spokojenosti o to krásnější a neobyčejnější. A o to jde, aby mi nezevšedněly mé vlastní pocity.
Sice nevím komu, ale DĚKUJU :)

°°___Prase a Já ___°°

A tak jsem si tak kráčela ze školy spolu s bandou třeťáku, s jedním z nich jsem se vedla za ruku a bylo mi fajn a mně když je fajn, tak pořád mluvím nebo zpívám a tak jsem mluvila a taky zpívala a možná i proto mi bylo fajn. Taky mi bylo fajn proto, protože jsem šla za ruku zrovna s tím jedním třeťákem. A jak jsem tak mlela, napadlo mě, že zkusím držet hubu. Všem jsem to samozřejmě řekla. A ti všichni mi nevěřili, že dokážu být potichu. A já to zvládla. Na potřetí, ale přeci jen. Prostě jsme tak šli a já jsem mlčela a napadalo mě tolik věcí, který bych jim chtěla říct a oni věděli, že je chci říct, ale všichni jsme věděli, že já nic říct nemůžu. Pokračovali jsme v cestě a já mlčela už 20 minut a nakonec už mi ani tak nevadilo, že mlčím a jenom jsem poslouchala, co říkaj a přesto mi pořád bylo fajn.
Viki a jeho mlčící drahá polovička se oddělila od ostatních a vydali jsme se do Hodolaně a já věděla, že je mi ještě víc fajn a mluvit jsem nemusela, protože s ním je i to mlčení krásný. Procházeli jsme kolem naší, teda né naší, ale kolem naši oblíbené zahrady, kde bývá takový roztomilý prasátko. A ono tam bylo.
A tak se s ním Viki samozřejmě začal povídat. A já aniž bych si to uvědomila jsem mu řekla tak krásný "AHOJ" a najednou se z mého skoro dosaženého rekordu vydržet půl hodiny nemluvit stal jen pouhopohý nesplnitelný sen. Vydržela jsem to 29 minut a 41 sekund a v životě si to nezapomenu.
Jak jsem řekla:"Kravský prase"

Nesmyslné hledání

Hledám v písku zrnko soli.

na obloze hledám zhaslé hvězdy.


Touha najít
to, cos ztratil
někdy strašně bolí.


Hledám toho, co byl jiný

chci zpátky toho, co byl můj.


Pocit viny
se zas vrátil.
A rána čeká, kdy se zhojí.


Chci tě najít!
Stůj, co stůj.


(Nalezeno kdesi v koutě počítače___rok staré přesto bolavé) xD

Pocit dřívějška

Její duše se roztříštila na miliony malých kousíčků podobně jako talíř, co spadl na zem. Ona se snaží najít a posbírat všechny kousíčky do jednoho a slepit a dát vše do původního stavu. Hledá své vzpomínky dávno zapomenuté v zákrytech, v rozích pokoje, za záclonami, uvízlé v pavučinách. Tam se schovávají její vzpomínky, tam se ukrývají, tam jsou zapomenuty kousky její duše. Vzpomínky…A tak jen potichu kříčí. Tak potichu aby ji nikdo neslyšel, protože nechce aby ji někdo litoval

Eva se zamyslela nad dnešním dat(um xD)em

8.srpna...to je strašný! Už jenom nějakých 23 dnů a začne všechno na novo. Vstávání v šest ráno, dobíhání na autobus v zápětí na tramvaj...nadávání na profesory, nadávání na množství učiva a množsví požadavků našich milých profesorů, stresy před písemkou, po písemce. Čipování těma skvělýma čipama, luxusní obědy, málo času, špatný spoje domů...Jo těším se! xD Strašně se těším an 1.září. Nekecám!
Prostě přes tohle všechno se těším do školy. Já vlastně ani nevím proč. Asi na ty lidi, se kterýma trávím pak většinu času, asi na tu kopu srandy, asi prostě proto, že vypadnu od nás z domu. Že budu zas mezi svýma.
Jo jsem divná xD

Katastrofa aneb Eva byla u holiče po roce a 3 měsích

A jak že to dopadlo? Jak jinak může dopadnout moje návštěva kadeřnice, než strašnou pohromou. Po dokončení díla jsem se na sebe zahleděla do zrcadla. A...Božeee, já vypadám jak mamka xD ... měla jsem stochutí se rozbrečet, sto chutí kadeřnici roztrhnout, sto chutí vzít ty vlasy, co se válely po zemi, do ruky a nalepit je zpátky na hlavu sekundovým lepidlem.
Proč já to vždycky udělám? Proč se nechám překecat a pak měsíc trpím, než si na tu hnusnou změnu zvyknu? Jediné vysvětlení je, že jsem prostě nenapravitelně blbá xD
Dnes ráno se probudím. Nasadím čelenku a můj skvělý bratr mi řekne: ,,Hej, Evi, ty vypadáš, jak takový ty ženy v domácnosti z Ameriky." Jo. On vždycky ví, jak mě potěšít

(c)itáty by Ef

,,Každej má právo být aspoň chvilku šťastnej. Jenomže...Jak to štěstí poznat?"

,,Mluvíme stále o tom, že krása není vše a přesto každý touží vypadat pěkně."

,,Člověk rád mluví o cizím neštěstí a o svých dobrých činech. Mlčí však o dobrých činech druhých a o svém neštěstí."

,,Zklamat může jen ten, komu jsme opravdově věřili"

,,Upoutávat lidi nejen svým vzhledem, ale hlavně svými myšlenkami. Tomu já říkám umění."

,,Může být něco bláznivějšího, než touha vláčet břemeno, kterým chceme co chvíli praštit o zem? Děsit se toho, čím jsme, ale neustále na tom lpět?"

Voltaire: Candide (OPTIMISMUS)

Souboj. Srdce versus rozum

Zmatek v hlavě se zlobou se mísí.
Marně rozum srdce křísí.

Marně hledá srdce štěstí.
Marně mozek cestu klestí.

Psáno:16.ledna 2009

Někdy mě trápí, že jsem jiná. Někdy mě baví, že jsem jiná. Někdy si připadám strašně stejná. Někdy mě trápí jaká jsem. Ale jsem to já a musíme se s tím vyrovnat. Já, ty, všichni...

Popud k jedné skladbě od Yirumy __°kiss the rain°__

Kráčím, sluncem prozářeným dnem, a čekám, kdo zachytne mou dlaň. Kdo se mnou prokráčí tou klikatou cestou. Zakláním hlavu vstříc slunci, zavírám oči a čekám. Čekám, kdo pochopí moje bláznivé chování a uchopí ty natažené ruce.
Kdosi. Kdosi stiskl nedočkavé dlaně. Pomalu otevírám oči. Pomalu, abych věděla, že to není jen sen. Pomalu proto, abych si ten okamžik zapamatovala. Pomalu proto, protože vím, že tenhle pocit podruhé v životě nezažiju. Víčka se zvedají. Tají se mi dech. Spatřím dvě modré klidné oči s dlouhými řasami, od kterých se odráží sluneční paprsky. Ty oči mi dodávají klid a říkají mi cosi, co žádné jiné oči nikdy neřekly. V těch hlubokých očích vidím až tam kamsi do hlouby duše. Vím, že jiné oči mi nedokáží říct tolik co právě tyto dvě. Vím, že tenhle obličej chci vídat den co den. Tu ruku, co mě před chvílí chytla, už nikdy nepustím. Nikdy.
S otevřenýma očima, ruku v ruce s ním, kráčím tím slunečným dnem klikatou cestou. Životem.

(http://www.youtube.com/watch?v=jCSe66pWNmc - doporučuju si ji k tomu čtení pustit)

Miluju rohlíky - tady je důkaz

Je později než pozdě
a já se cítím hrozně
já jsem ho prostě ztratila-
dokonce jsem ho i platila.
Byl to rohlík z pekárny penam
a teď ho marně hledám.
Podám inzerát:
HLEDA SE ROHLÍK.ZNACKA.VRATIT POKUD MOZNO V CELKU-
JAK NA SIRKU TAK DELKU.
Až ho někdo najdete tak ho sním.
A vám?
Se možná nějak odvděčím...

Kravinka by Evinka

Nejsem si jistá,
jestli je ve mně ještě místa.
Jestli ten chleba
nebude ještě třeba.

Umrčenost

Nechce nic a přitom chce vše.
Nechce se hádat - pořád se pře.

Chce vidět vše a přitom nic.
Nechce hodně lásky - chce mnohem víc.

Nechce být ničí a přitom všech.
Chce zůstat tady - chce na druhý břeh.

Pár rýmu pro rýmu

1) nějak si tak kráčí světem
bez pistole-s kulometem.
Tak nějak neví kam jít dál,
kdo jí pomůže? Pomůže jí samopal.
tak nějak si kráčí jarem, bude kráčit i tím létem.
prokráčí si celý roky,
Snad vydrží do brokovnice broky.
Kráčí takhle rosou
bez kulometu, brokovnice, prostě jenom s kosou

2)pět a pět je deset,
myší cvaknout a dát RESET,
pět a pět dává víc než by mělo,
RESET nic neudělal, nic se nedělo.
nic není, tak já být má
jsem z toho na větvi jsem z toho pitomá.

První premiéra života

Buch buch buch buch___půl hodiny než začne premiéra a já mám pomalu srdeční aritmii. Já už to nevydržím, kdybych mohla vyběhnu ven a běžím až na konec světa. Kdybych mohla křičím z plných plic. A já jenom sedím, klepou se mi ruce, vrtím nohama a jsem uplně v pytli.
Všechno to začalo už ráno. Jdu na autobus a zpívám si. Zpívám si a jsem v pohodě. Je toto možný. Vždyť jdu do školy a hned 2.hodinu píšu test a vůbec to neumím. A přece si zpívám. Tož je toto možne?
Vstupuju do divadla, vstupuju na jeviště. Otevírá se mi brána. Brána nádherných pocitů, brána, ve které překypuji energií. Chystáme jeviště.Rekvizity, rekvizity, světla, další světla. Na nic se nesmí zapomenout. Celou dobu si zpívám. Zpívám různé melodie, písničky, které jsem naposledy slyšela ve školce. Já nechodím, já pluju. Já se netvářím obyčejně, já se usmívám. A všichni ti lidi kolem mě mi dodávají jakousi jistotu, všechny nás spojuje stres a očekávání. Všichni jsme na jedné palubě. Všichni jsme důležití všichni tu máme svoje místo, svou důležitou roli.
Vše je připraveno. I naše tváře se změnily v tváře někoho jiného. Odhodili jsme své obličeje jako masky, odhodili jsme své oblečení. Jsme úplně jiní lidé. Stojíme tam, slyšíme hluk a lidi vcházející do hlediště. Už není úniku, ti lidi se přišli podívat na nás. Není se kam schovat, na to už je pozdě. V šatně se objímáme, zpíváme písničky, já cítím, že napětí a adrenalin ve mě stoupá. Jak nádhernej pocit bušícího srdce v hlavě, klepající se kolena, rudé tváře, studený pot. Nikdo tu teď neřeší, co se děje venku. Žijeme okamžikem. Všechny obavy, všechno zůstalo venku. Jsme tu jenom my.
S těmito pocity vcházím na jeviště a za chvíli vážně vybuchnu. Tolik energie. Nevnímám lidi, nevnímám čas. Jsem tu jenom já lidi, co tu stojí se mnou a užívají si to stejně jako já. Nikdy, nikdy to nebylo tak krásný, jako je to právě teď.
Každý slovo co řeknu, každej pohyb si užívám. Jsem ve svým živlu. Teď už to vím. Tohle chci dělat. Chci, aby tohle byl můj život!

Eva psala v jednu ráno

Sedím a jsem součástí toho všeho. Kolem mě poletují a bzučí mi do ucha včelky. Musí ještě letět navštívit okolní stromy a jejich malé, bělavé květy. Řeka bublá a tančí po kamenech jako baletka jemně a nenásilně. A však ani ten nejtvrdší kámen si netroufá jí bránit v cestě. A voda nikam nespěchá a zpívá si svou pomalou, radostnou jarní písničku. Skřivánek ve větvích ji doprovází svým zvučným hlasem a cvrčci v trávě poseté drahokamy rosy udržují rytmus té nekončící, nikým nerušené písně. Ranní paprsky slunce se prodírají mezi větvemi starých smrků a odráží se od střechy domova dvou malých rybek, bezstarostně plujících sem a tam.
Ty staré smrky a ta nikam nespěchající říčka žijí vedle sebe již tak dlouho a přece si nepřekáží. Smrky se mohou donekonečna napájet písní řeky a na oplátku jí poskytují stín. Ve stínu v ranní rose se koupou broučci a mravenečci. Opatrně tudy našlapuje zrzavá veverka. Jakoby si vyšla v nových střevících, které si hned nechce umazat. A já jsem součástí.
Stojím tu a čekám, co se bude dít. Sluníčko vysušilo zem, jež ještě nedávno byla zahalena v bílé, ledové zácloně ,a sebralo mravenečkům všechnu rosu. Kolem napadané jehličí stále svou vůní připomínají Vánoce. Ale ono už je jaro a dává o sobě vědět. I když jsou smrky staré, vždy jim jaro přiděluje nové přírůstky, malé větvičky naděje a práva, že život tohoto stromu ještě není u konce.
Neustále pálící slunce se teď vyhouplo přímo nad stromy a má rozhled po celém širém kraji. A ty dvě malé rybky se schovávají pod kamenem, protože slunce už je nebaví. A voda si dál brouká svou jarní, radostnou písničku a skřivánek zpívá se zvláštní nadějí v hlase:,,Je tu jaro!“
Celým dnem všechny provází slunce, jehož paprsky slábnou a stále se vzdalují. Mravenci už mají toho lopocení za celý den dosti. Berou poslední břemeno a známou, klikatou cestičkou míří ke svému převelikému království celému z jehličí. Tam je čeká zasloužený odpočinek. Kamarádský jemný vánek osvěžuje stromy a cuchá jim čupřiny.
Sedím a poslouchám tu nádhernou píseň jara. Ke sboru se připojuje rodinka malých žabek. Cvrčci přidali na hlase, aby se aspoň trochu vyrovnali žabímu kuňkání. Všichni se tak loučí se sluníčkem. To už dnes dokonalo svou pouť po světě a zanechává na obloze načechrané, červené peřiny mraků se vzkazem, že zítra se zase vrátí. Palouk se každou chvíli promění v taneční sál plný víl. Jejich jedinými společníky je svit měsíce ozařující jejich bledé tváře a vánek, jež se s vílami noc co noc prohání po sále.
Usínám a slyším, jak mi voda hraje ukolébavku.

Chtěla bych mít křídla.
Letět a letět.
Chtěla bych mít v hlavě kompas,
abych věděla, kudy se dát.
Chtěla bych se zase umět smát.

Uletět myšlenkám mým.
Nikdy se to nepodaří.
O tom jenom sním.

Nemám křídla

Lyžák I.A

Snowbordisti a lyžaři
nejsou žádní suchaři.
A co teprv první á
ta je nejlepší, zkrátka šikovná.

Lyžujem s chutí a elánem
a naše kosti my si zásadně nelámem.
Kytara, hudba, smích,
to patří k nám.
Musí tu s námi vydržet sníh.
Taková přání mám.

A však po tomto týdnu
v těchto sprchách budeme otužilí.
Jako bychom si studena již dosti venku neužili.
Spát na našich matracích
vede k jakési frustraci.
Naše zdravé páteře
dostávají zátěže.

Snowbordisti ti to válí.
Už jim to vážně jde
a to si oni přáli.
Denča naše ta to dává,
den ode dne lepší-to jest dobrá zpráva.

Jednička to je slavný tým.
Jsou tak dobří,
až mi dochází rým.

Ve dvojce jsou už trochu méně zkušení,
už se však snaží a dali se do učení!
Dá se říct, že se jim už daří.
I bez mučení

Nakonec jen věta málá:
Snad z nás bude mít někdy radost i Jolana

,,Život bez lásky je jako svíce bez plamínku. Bez plamínku je chladná a postrádá svůj smysl kvůli kterému tu je. Život bez lásky je na tom úplně stejně."

Přišla zahalena v hábitu strachu, bolesti a utrpení. S kosou v ruce, v které nosila vykoupení pro ochořelé lidi různými neduhy a nemocemi. Tato osoba nosí pod hrůzostrašnou tváří naději na nový život. V kose utrpení skrývá úlevu, pro nemocné a nikým nemilované a opuštěné osoby. Za čočkami zla v očích uhrančivých tkví pohled nového začátku. Začátku bez zužování nemocemi. Začátku bez bolesti. Začátku plného lásky. Začátku bez konce.
Za záclonou černou schované srdce plné dobroty a ochoty pomoci těm, co už mají zlého světa dost. Těm co už si se světem vykají. Těm, pro které je svět už jen točící se koule plná neznámých obličejů beze jmen.
Ona nemůže odejít ze světa, nikdo ji nespasí. Všichni se ji bojí a nenávidí. Hrďě musí zvednout hlavu, do dlaně vzít kosu a putovat světem, ve kterém ji nikdo nevítá a nemá rád.
Odešla až tehdy, když zavřela poslední oči člověka.

Rýmů samospád, zrovna , když člověk potřebuje spát

Jde po mě smrt.
Dám jí však prd.
Na mě je totiž smrt krátká.
Zavřu jí před nosem, zavřu jí vrátka.
Petlice ještě na dveřích drží,
ke mě se smrt dostane jen ztěží.

U mě je teplo a oheň v krbu praská.
Hřeje mě mládí, radosti, láska.
Až mládí ochabne
a radost opadne
a láska ze srdce zmizí...
Svět pro mě bude cizí.

Teď teprve Smrtko milá,
je čas, bys mě navštívila.
Petlice, jakožto životní síla-polevila.

Smrtko, už čekám jen na tebe.
Svět mě už omrzel.
Teď chci jít do nebe xP

Zjištění

Tak__a mám svoje první vysvědčení na střední škole. A jak se tak na něho dívám...No mohlo to být milionkrát lepší. Kdybych aspoň trochu chtěla. Teď mě to jaksi dá se říct i mrzí a to nejen proto, že jsou zklamaní rodiče- zklamala jsem i sama sebe a co může být horšího? V druhým pololetí chci všem kolem sebe ukázat, že nejsem blbá, ale líná(I když v té lenosti se ta hloupost schovává taky že ano).
Prostě a jednoduše. Píšu to sem, aby mi to vždycky řeklo, "Evo, něco sis slíbila" Třeba mě to aspoň trochu donutí se učit.
Ale přeci jen se musím pochválit. Věděla jsem, že pololetní prázdniny strávím doma se svou rodinou a tak jsem se místo sezení u počítače podívala na těh 15 stránek do bilogie. A ejhle! Mám z toho dobrý pocit a mohu říct, že aspoň něco z těch 15 stránek umím. Kdyby jen jednu stránku> i to už je u mě pokrok.
Musím se pochválit.
Samozřejmě těch 15 stránek obsahuje tolik zajímavého až oči přechází. Nikdy bych nevěřila, že se tam dočtu tak divný názvy jako jsou NODY> jsou to prý místa stonku, na které přisedají listy. Záhy potom jsem se dozvěděla, že INTERNODIA jsou články mezi nody. A samé takové hezké věci se v té biologii dočítám.
Na mysl mi vychází myšlenka, k čemu zrovna mě budou tyto různé názvy, když v zápětí po testu všechny tyhe informace vypustím z hlavy. Otázku "k čemu mi to bude" naše paní profesorka biologie a matiky, také nejoblíbenější profesorka na škole, postrach všech prváků v IVT, taky ta co udává módu, tuhle otázku ze srdce nenávidí a když jí někdo zeptá už jen tím pohledem umí vraždit. Brrr. Už na ní radši nebudu myslet, protože mi naskočila husí kůže. Ale já ji jinak mám ráda x) Hlavně za to, že mi dala tu čtverku z matiky a za to jak nás hledala v jídelně, když jsme jí zdrhly. Je to fakt fajn baba toto. Tímto ji zdravím xD