Pár rýmu pro rýmu

1) nějak si tak kráčí světem
bez pistole-s kulometem.
Tak nějak neví kam jít dál,
kdo jí pomůže? Pomůže jí samopal.
tak nějak si kráčí jarem, bude kráčit i tím létem.
prokráčí si celý roky,
Snad vydrží do brokovnice broky.
Kráčí takhle rosou
bez kulometu, brokovnice, prostě jenom s kosou

2)pět a pět je deset,
myší cvaknout a dát RESET,
pět a pět dává víc než by mělo,
RESET nic neudělal, nic se nedělo.
nic není, tak já být má
jsem z toho na větvi jsem z toho pitomá.

První premiéra života

Buch buch buch buch___půl hodiny než začne premiéra a já mám pomalu srdeční aritmii. Já už to nevydržím, kdybych mohla vyběhnu ven a běžím až na konec světa. Kdybych mohla křičím z plných plic. A já jenom sedím, klepou se mi ruce, vrtím nohama a jsem uplně v pytli.
Všechno to začalo už ráno. Jdu na autobus a zpívám si. Zpívám si a jsem v pohodě. Je toto možný. Vždyť jdu do školy a hned 2.hodinu píšu test a vůbec to neumím. A přece si zpívám. Tož je toto možne?
Vstupuju do divadla, vstupuju na jeviště. Otevírá se mi brána. Brána nádherných pocitů, brána, ve které překypuji energií. Chystáme jeviště.Rekvizity, rekvizity, světla, další světla. Na nic se nesmí zapomenout. Celou dobu si zpívám. Zpívám různé melodie, písničky, které jsem naposledy slyšela ve školce. Já nechodím, já pluju. Já se netvářím obyčejně, já se usmívám. A všichni ti lidi kolem mě mi dodávají jakousi jistotu, všechny nás spojuje stres a očekávání. Všichni jsme na jedné palubě. Všichni jsme důležití všichni tu máme svoje místo, svou důležitou roli.
Vše je připraveno. I naše tváře se změnily v tváře někoho jiného. Odhodili jsme své obličeje jako masky, odhodili jsme své oblečení. Jsme úplně jiní lidé. Stojíme tam, slyšíme hluk a lidi vcházející do hlediště. Už není úniku, ti lidi se přišli podívat na nás. Není se kam schovat, na to už je pozdě. V šatně se objímáme, zpíváme písničky, já cítím, že napětí a adrenalin ve mě stoupá. Jak nádhernej pocit bušícího srdce v hlavě, klepající se kolena, rudé tváře, studený pot. Nikdo tu teď neřeší, co se děje venku. Žijeme okamžikem. Všechny obavy, všechno zůstalo venku. Jsme tu jenom my.
S těmito pocity vcházím na jeviště a za chvíli vážně vybuchnu. Tolik energie. Nevnímám lidi, nevnímám čas. Jsem tu jenom já lidi, co tu stojí se mnou a užívají si to stejně jako já. Nikdy, nikdy to nebylo tak krásný, jako je to právě teď.
Každý slovo co řeknu, každej pohyb si užívám. Jsem ve svým živlu. Teď už to vím. Tohle chci dělat. Chci, aby tohle byl můj život!