Zelené šaty, učesané vlasy, nalakované nehty, namalované rty. Vcházím na taneční parket a pozoruju lidi kolem mě. Dívám se jim do očí a z nich čtu, co se jim honí hlavou.
Kráčím po parketách ladně, bez námahy, jako bych plula. Cítím se jako ve snu. Všechno je tak nevšední, snové a i ty pohledy ostatních jsou nevšední. Užívám si to. Kolonu bych nazvala dnem sobectví, protože snad každá holka, která si vybirala šaty, vymýšlela účes, chtěla být krásná, neobyčejná.
PÁNSKÁ VOLENKA. CHLAPCI ZADEJTE SE.
Míří ke mně s úsměvem jeden jedinej kluk, kterej mě bude mít teď na pár hodin pro sebe. ZAVEDEME SI PROMENÁDU. má paže v klouzne do té jeho, z lehka se opřu a zase plujeme. Všude je mnoho usmívajících se hlav rodičů, plno foťáků a blesků. TAK MŮŽEME ZASTAVIT a začneme nejjednoduším. WALTZ. RAZ DVA TŘI. Nad kroky nepřemýšlím, nechám se vést, nepřemýšlím a nechám se unášet hudbou, tancem a euforií z krásného večera.
Usmívám se a za pár krátkých chvil uběhnou tři hodiny. Mezitím jsem stihla dostat květinu, ztratit kus šatů, zpotit se, stačily se mi zvlnit vlasy a nohy byly pošlapané. Přesto všechno cítím, že jsou to nezapomenutelný okamžiky a že si je za každou cenu musím užít.
Večer, když zavřu oči se stále dokola proháním po parketu. Usínám s tím, že dnešek byl jen jeden a ten sobec jsem zkrátka být musela.
P.S. závidím lidem, kteří se cítí být se sebou spokojeni každý den. To mě se poštěstí jen sem tam. A víte vy co? Já jsem za to nesmírně ráda, protože pak jsou ty okamžiky spokojenosti o to krásnější a neobyčejnější. A o to jde, aby mi nezevšedněly mé vlastní pocity.
Sice nevím komu, ale DĚKUJU :)
