Pod lampou stojí jen hlupáci

Kde zůstaly ty chvíle, když jsme po tmě na chodbě s ulovenou baterkou hráli, kdo dřív chytne světlo na stěně? Kde se zapomněly chvíle, kdy jsme při večerní procházce s rodiči šlapali sourozencům po stínech? Stoupnout na hlavu cizímu stínu bylo vítězství. Ten druhý se většinou rozbrečel.
Kam se vlastně ztrácí člověku dětství? Kam mizí tyhle hry? Mizí snad s naivitou v krásný svět? Mizí s prvními doteky dospělosti?

Kráčela jsem večerem a spěchala jsem tak, jak už spěchám několik let. Míjela jsem světelné lampy, přemýšlela jsem a vlastně nemyslela na nic, a přede mnou šel muž. A já omylem šlápla na hlavu jeho stínu. Probudilo se ve mně to cosi dávno zasypaného čerstvějšími zážitky a já ucítila v sobě malou holku. Srdce mi poskočilo, protože dupnout na hlavu soupeře bylo přeci vítězství. To malé, co se procitlo, se chtělo vysmívat a posmívat prohranému stínu. Jen stěží jsem se udržela. Můj stín tedy hopsal stejně jako já a já dál spěchala k domovu.

Hra stínů byla zvláštní. A zdála se být tak podobná jako lidské žití. Znova a znova se ukazovaly stíny, když postava vyšla ze tmy a byla ve světle lampy. V ten okamžik se rodily vysoké, černé stíny plné dynamiky a krásy. Jak se blížily k lampě měnily se, křivily a zmenšovaly se. Stíny sice zase rostly a sílily, ale až v okamžiku, když se vzdálily aspoň trochu světlu. A já cítila, jak podobné je to lidskému životu. Na svět přichází noví tvorové, neposkvrnění špínou světa, s touhou žít, vlastnit city, bez touhy po moci a penězích, nedotknuti světem a jeho křivostí. Postupem času však tyhle rarity a osobnosti začínají potlačovat své jádro a snaží se přizpůsobit světu a svět se snaží přizpůsobit tyhle originály většině. Dělá z nich roboty, podrazáky a lidi bez srdcí, pokřivené dobou, prioritami světa, módou a ... Pak už je vždy na nich jak moc se jim tenhle život v záři lampy líbí. Někteří v reflektorech stojí celý život, zdají se být úspěšní a dokonalí. Sami sebe však někde ztrácejí. Jiní pochopí, že život není jen přímé světlo a hledají ve tmách před sebou. Hledají sebe, sílí jejich charakter a oni se stávají těmi správnými lidmi.
Lampy mi promítaly lidské lopocení po světě a já si jen přála, abych nezůstala stát přímo pod lampou. Přímo u lampy zůstávají stát jen hlupáci.

Velké malé štěstí

Žila, byla jedna šťastná rodina. Rodiče měli kupu dětí a ty jim dělaly radost. Rostly jako z vody, byly bystré, pozorné a na svět se usmívaly. Jednou se tak událo, že k nim přibylo ještě jedno krásné, okaté miminko. Všichni jej měli rádi a stalo se zlatíčkem celé rodiny. Až jednou maminka zbystřila, protože ostatní děti v okolí pásly koníčky, převalovaly se na bok,a jen to její malé zlatíčko stále jenom hajalo a usmívalo se na všechny kolem.
,,Dětská mozková obrna zasáhla kompletně pravou hemisféru, centrum řeči a pohybu. Netušíme, kdy si tím Toníček vůbec prošel. Tak či tak nebudeme vám dělat zbytečné naděje: vaše děťátko nejspíš nikdy nebude chodit a mluvit." Znělo v uších mámě, tátovi. Tohle nemohla být pravda. Mají tři děti a. A proč zrovna oni? Proč zrovna on? A jak je to vůbec možné? Zvládnou to? A co jejich ostatní děti? Co všechno je čeká? Desetileté holčičce, dvanáctiletému chlapci nedocházelo skoro nic, jen viděli maminku častěji brečet a méně se usmívat. Oběma rodičům přibyly vrásky a zvážněli. …
…Vojtova metoda to měla aspoň trochu zlepšovat. Měla cvičit Toníkovy reflexy v různých bodech na těle. Ačkoli to zní skvěle a fantasticky pro rodinu tohle cvičení bylo utrpením. Toníček při cvičení plakal, vlastně neplakal, ale řval, a všem to dralo uši. Maminka plakávala s ním. Nechce ho trápit! Vždyť to stejně nepomáhá. Jak tohle někdo může vůbec dopustit? Tondovo usedavé plakání ji bralo za srdce a ona přesto pokračovala. Sem tam měla nutkání se vším praštit a odejít. Ale to přece nemohla. Má manžela a ten jí pomáhá, drží ji. Není v tom sama. Nikdy v tom nebude sama. Když nic jiného, on byl pro ní jistota.…
…I stalo se, že to malé už víc jak roční děťátko se začalo plazit. Tehdy jeho vrstevníci dělali první krůčky a on byl rád, že utáhne sám sebe jednou rukou a jednou nohou. On se plazí! Jejich syn už jen neleží. Seženou kočárek, seženou zdravotní botičky. Ať aspoň trochu vypadá k světu. A koupí záplaty na rozedřené punčocháčky. A ... objevila se naděje
A jednou, když to vůbec nikdo kolem nečekal, uviděli zázrak. Toníček stál v postýlce. A tehdy to nebylo naposled. A tak začal chodit, smál se, zahrnutý láskou, v noci oplakáván maminkou, opečováván sourozenci, milující bitky, pohádky a auta. Podle jeho poskládání priorit taky zněla jeho první věta:,, Pojedeme autem pá." Věta dítěte na nohách, co nikdy nemělo chodit a mluvit. Ta věta se stala vyjádřením každé jeho emoce. Po každé zněla jinak. Nadšeně v radosti, ublíženě v rozzlobenosti, dokonce si ji zpíval s melodií Kobry 11.
Dnes chodí, běhá, skáče, mluví, počítá, čte. Dělá radost. Přestože si nikdy nezaváže tkaničky a chce být fotbalistou, přestože nosí košile, ale nikdy si je sám nezapne. Všechno je to tak strašně moc, když v uších stále zní ,,Dětská mozková obrna zasáhla kompletně pravou hemisféru, centrum řeči a pohybu. Netušíme, kdy si tím Toníček vůbec prošel. Tak či tak nebudeme vám dělat zbytečné naděje: vaše děťátko nejspíš nikdy nebude chodit a mluvit."
Žije a je jedna šťastná rodina. Ještě o tolik šťastnější než byla předtím. Stal se u nich totiž jeden malý-velký zázrak. Váží si tolik toho, co získali jedním velkým-malým neštěstím. Jednou se tak stalo, že k nim přibylo ještě jedno krásné, okaté dítě.

Netrpělivá ve frontě na maso

Já v tu dobu spala jsem
s takovým velkým mamlasem.

Byla bída, žebrota.
Šikla se nám flákota.

Řekla jsem si: ,,Musím povinně
řezníka mít v rodině.

S pozdravem Melinda Gates