Musela jsem se na chvíli zastavit a nasát pod kůži, co nejvíc té vůně, abych si ji pak někdy zase mohla připomenout. Jak jsem tak stála a pod kabát se mi snažil dostat vítr, zpozorovala jsem pár, který se naprosto vymykal všem těm šedým, zasmušilým lidem bez tváří. Na první pohled možná ti dva vypadali víc šedě než ostatní. Oba se opírali o hole, v ruce drželi tašky s nákupem a šli pomalým krokem. Rozdíl mezi nimi a ostatními byl v tom, že oni dva se usmívali, zářila z nich radost, energie a láska. Přestože spolu strávili většinu života jako manželé, přestože už jsou staří a bolí je kdeco, šli vedle sebe, vykračovali stejnou nohou, hůlku drželi ve stejné ruce a povídali si, smáli se jakoby jim bylo dvacet. Jakoby spolu chodili teprve pár chvil. Většina takových manželů chodí pár kroků za sebou a jeden z nich šéfuje tomu druhému nebo jsou v neustálém sporu. Nebo prostě mlčí a mračí se. A většinou je mi takových manželství líto. A najednou jsem tam prostě viděla, že to funguje a že to asi nějak jde. A já jsem chtěla taky!
Chtěla jsem je zastavit, obejmout je a dát jim pusu. Aby mě tím nakazili, protože jestli je možné být s tím druhým šťastný i po tolika letech, chci vědět, jak na to. Stála jsem tam a nemohla jsem se ani pohnout. Jen jsem se blbě usmívala. Hodně blbě. A pak mi to došlo. Zrovna jsem se sjela vůní saxofonu.
