I milenci už spí a po ulicích se toulá mlha, v níž si koupou kožichy černé kočky, jejichž přítomnost prozrazují jen obrovské zářící oči. A jejich žalostný pláč se rozléhá prázdnými ulicemi. Černé dámy hledají své matky, které je nechaly napospas světu a odešly neznámo kam.
Snad ještě slunce někdy přijde. A proto krajina rozednívá se nadějí. Nesmíte spát! Ono slunce přijde! Přijde! Musí přijít! Nebe nutí všechny kolem, aby se probudili. Lidi v postelích trápí jejich černé svědomí. A můry, co objevují se jen po nocích, létají v jejich hlavách. Straší je. A všichni a všechno kolem se modlí. Slunce, přijď! Vysvoboď nás z temnoty! Nesmíš nás tu nechat a dovolit rozmnožit zlo, strach a paniku noci.
Nikdo nechce věřit tomu, že takhle to už zůstane. Něco je musí zachránit. Musí se blýsknout na lepší časy. Musí se někdy přeci rozednít! Přece je slunce nemohlo opustit navěky. A jestli nepřijde? To krásno si zkrátka udělají sami! Je jedno, jestli slunce mezi ně zavítá. Probudí se i bez něj. Aspoň na půl očka. Strach je nemůže svírat věčně. Musí se ho zbavit.
A tak lidi vzpírají se nočním můrám, rozsvěcují první světla, rozbíjí tmu, zahánějí vraštící kočky a obloha roztahuje závěsy. Navzdory tmě a absenci slunce se svět snaží probudit. A u toho doufá, že se objeví slunce. A ono přijde.
