Jsem ročník 1993.
Splachovací záchod, baterie, žárovky, auta, tramvaje, bicykly, ústřední topení,
teplou sprchu nejméně jednou denně, jemný, hebký toaletní papír, ledničku,
hypermarkety, to všechno pokládám za věci samozřejmé a na světě jsou
podle mého názoru od pradávna. (Pro neinformované: pradávno pro mne začíná
velkým třeskem a končí mým narozením) O mobilech přeci jen uvažuji jako o
výdobytku týkajícího se posledních pár let stejně jako o iphonech, noteboocích
a čtečkách. Nad nimi zůstává rozum stát a člověk nevyjde z údivu. A však jsou
tu i ty věci prehistorické, dávné a pradávné, nad jejichž existencí už jen
málokdy polemizuji. Letošní podzim mi ale nasadil ohromného brouka do hlavy.
Seděla
jsem zrovna u snídaně, dost spěchala do školy a tak jsem měla čas lelkovat a
dívat se z okna na podzimní scenérie sklizených družstevních polí a nových
sloupů vysokého napětí za našim domem. Vždycky se těším na vlaštovky, jak budou
jedna vedle druhé sedět na drátech zrovna tak jako teď a budou plánovat dlouhou
cestu na jih a přitom budou vypadat jako zápis v notovém sešitě. Typický leckdy
v literatuře zmiňovaný obraz podzimu. Líbezný a lyrický. V té chvíli však
napadený otázkou týkající se historie oněch obrovských sloupů a vlaštovek, jimž
sloupy poskytují náramný rozhled po krajině: Kde sedávaly v dobách, kdy ještě v
domácnostech a v celých obcích večer panovala opravdová tma, kdy
neexistovaly továrny plné strojů, kdy slovo elektřina ještě neexistovalo? Byly
vůbec vlaštovky? Neobjevily se na světě až poté, co spatřily světlo světa
sloupy vysokého napětí? Či sedávaly na prádelních šňůrách a více trénovaly
svého pamatováka, jestli si vůbec pamatují cestu na jih? Nebo plánovaly v
korunách stromů? A odlétaly vůbec? A byl teda podzim? A zima? Nebo to bylo
ještě úplně jinak?
Bohužel jsem jen mladé děvče neznající minulost, tu minulost
mně vzdálenou podobně jako onen Velký třesk. Odpověď tudíž neznám. A však došla
jsem k závěru, že až dnes, když máme elektřinu, můžeme být svědky těch
poetických obrazů podzimu s vlaštovkami. Lidé dřív museli mít smutný
život. My máme možnost celé dny hledět na televizi plnou seriálů o opravdovém
životě, chodit spávat, když slepice vstávají, skládat nádhernou elektronickou
hudbu, hrát na elektrické kytary, piana, kterým se ty obyčejné nevyrovnají, strávit
svůj drahocenný život v realitě utvořené v našich počítačích, sociálních
sítích, dotykových mobilech ... Sloupy elektrického napětí nám daly tolik, že
už si ani těch vlaštovek venku nemáme čas všimnout.
