Silvestr

Byl to zvláštní večer. Nejen protože byl Silvestr a všichni se svými předsevzetími chtěli po hlavě skočit do nového roku. (Je zvláštní, co udělá s člověkem jen číslo. Jak lidé najednou mají potřebu něco měnit. Jen protože jedno pitomé číslo je o trošku jiné.) Byl ale zvláštní hlavně proto, že u stolu se sklenicemi vína seděla skupinka úplně odlišných lidí, kterou spojovali stejní předci a podobné vlastnosti nebo jen svazky manželské, vztah dětí k rodičům, no zkrátka příbuzní. Seděli tam, bavili se, zpívali a vypadali spokojeně. Někteří se ovíněně usmívali, dalším klimbala hlava únavou a množstvím alkoholu. S nimi tam seděla i atmosféra. Nikdo ji nedokázal popsat, nikdo ji vlastně ani pořádně neviděl, nikdo pořádně nevěděl, kde se tam vzala, ale všichni moc dobře věděli, že tam je. Cítili ji, nasávali její vůni a bylo jim podivně.
Ozval se jeden vousatý muž v nejlepších letech. Měl ruměnce na tvářích a úsměv od ucha k uchu. Víno ho vždycky udělalo šťastným. V těchhle chvílích ho napadaly geniální věci. Tedy atmosféra ho pod stolem nakopla, on vstal a se sklenicí červeného vína pronesl do bujaré zábavy okolo stolu.
,,Teď bychom každý mohl shrnout, co pro něj letošní rok znamenal, za co by chtěl poděkovat a s čím by se s námi chtěl podělit." když pronesl tuhle větu, všichni se přestali smát a začali přemýšlet, co by ostatním rádi sdělili. Jakoby lusknutím atmosféra sjednala naprosté ticho.
Odkašlala si jedna žena podobně stará jako muž, kterému atmosféra vnukla ten nápad. Byla to čerstvě vdaná maminka se zrzavými vlasy, velkýma hnědýma očima. Čerstvě vdaná maminka s čerstvě narozeným miminkem měla 40 roků.
,,No. Víte. Chtěla bych říct. Že. Že jsem teď šťastná, jako jsem nikdy nebyla. Měla jsem jedno přání. A díky tady Tomášovi. Se mi mohlo splnit. Já jsem strašně vděčná za to moje malý miminko. Vlastně jsem už ani nečekala, že. Že někdy nějaké budu mít. Stalo se mi celým světem a ... Tome, moc děkuju. Za ten rok, co jsme spolu. Za to, žes mi dal Haničku. A. Že se o mě staráš. Já. Mám konečně svou rodinu. A. No myslím, že už zmlknu." Po tvářích se jí řinuly slzy jako hráchy, ale usmívala se. Byla opravdově šťastná.
Dřív to byla žena přísná na své neteře a synovce. Žena, která radila svým sestrám, jak vychovávat. Žena, co tvrdila, že jsou rozmazlení, žena, co se zdála být povrchní a zlá. Teď tady seděla, plakala. Milovala ho. Milovala své dítě. Najednou měla ráda všechny kolem sebe.
Tehdy tam u toho stolu všichni pochopili, že kdysi byla nešťastná, zahořklá a že stačilo tak málo a přitom tak moc. Všem se leskly oči, nevěděli co říct a ta přísná žena najednou byla lidskou bytostí.
Silvestr je krásná věc. A možná víc než nová předsevzetí je důležité shrnout si, co všechno se stalo. Někdy totiž zase o trochu víc pochopíme sami sebe a lidi kolem nás.

Babička (objevena 21.května v tajné komnatě blogu)

Na tyhle prázdniny čekala už od září, ale že dopadnou takhle, to ji ani ve snu nenapadlo. Bratr si zůstane doma a ona musí s rodiči strávit celé čtyři dny na chatě. Auto plné báglů, jídla a vůně jejich babičky. No. Nějak to dopadne. Ale rozhodně nehodlala spát s babičkou. V každém případě chce spát na pokoji s rodiči.

,,A nechceš si ty věci dát do té skříně, aby ses nemusela přehrabovať v tem batohu?"
,,Babi, mně je jedno, jestli to budu mít zpřeházený v batohu nebo ve skříni."
,,Ty, ale ty záda si schovej. Ani ti nevíš, jak je to nepřijemny mít nachlazený ledviny. Starej se o ně. Ať pak ještě nemáš nějaky problémy."
,,Jo, to je blbý triko, už je mi malý."

Jo. Takže to dopadlo přesně tak, jak nechtěla. A protože malé děti si mohou dovolit brečet a leccos si mohou vybrečet a není jim to blbé, nakonec skončila s babičkou na pokoji ona místo sestry.
Přes den tam být nemusela, takže to dokonce bylo fajn, protože většinu dne proležela u knížek, u angličtiny nebo u televize a babiččených telenovel. Myslela si, že nic horšího už ji na chatě nemůže ani potkat. Všechno ji postupně docházelo až večer...

Půjde spát dřív než babička, kdyby náhodou chtěla chrápat nebo cokoli jiného. Řekla si, že musí co nejrychleji usnout.
Nastal večer, cinzano bylo v celku stravitelné a poté se odebrala na pokoj.Prohlídla celou místnost a zmapovala, jestli náhodou někde není pavouk, aby pak kdyžtak mohla zakřičet a běžet pro tatínka. Žádné chlupaté stvoření neokupovalo pokoj a tak s klidem zhasla a šla spát. Tedy s relativním klidem. Hlavně se peřinou nedotýkat zdí a podlahy, aby pavouci neměli šanci vlízt jí pod peřinu. Co nejmíň se hýbat a rychle usnout.

,,Evi? Spíš?" zařvala šeptem babička. Ne, nebude odpovídat, musela by si s tou starou dámou povídat, rožla by a to zas ne. Už se jí dokonce zdál sen. Chce spát. Jo. Bude dál dělat, že babiččin šepot byl doopravdy šepot.
,,Jejamyho, kde mám ty brýle? Uf. Ty schody mně dávajou zabrat. " Bude spát, bude dál spát. Nebude si babiččené samomluvy všímat. Blik.
,,Nedá se nic dělat, ale já nemůžu najít krabičku na protézu." Pokojem se rozlilo světlo. Křáp. Buch. Ech.
,,Á, tady je." Cvak. Pokoj zahalila úplná tma. Jen ticho se tam stalo utopickým. Bylo až nemožné, kolik pohybů do postele musela ta stará žena udělat a s jakým rámusem se tam dopravila. Zabalila se do peřiny. Nahlas odvykládala Otčenášjenžsinanebesích a zmlkla. Vrtěla se. Pak se v pokoji rozhostilo ticho. Ovšem jen na necelých pět minut, ve kterých nebylo možné usnout. Pak převracení těla babičky vystřídalo hlasité chrápání. Mladé dívce se najednou chtělo začít brečet. Zoufale se snažila usnout a dělat, že neslyší chrápání...
Sen. Spánek. Konečně. BUM. Klika cvakla dvéře letí. A babička si to štráduje na záchod. NE! Proč to dělá? Proč ji mučí? Za půl hodiny usnula.
Spánek. Sen. Koneč...Kašel. Tak silný a dlouhotrvající, tak hlučný. Na tohle neměla nervy. Vzdala snahu usnout. Už jen čekala, až chata ožije.

,,Rejndrops kíp fólin on maj hed..." Rozeznělo se 6:30 z mobilu mladé dívky.
,,Tý, Evi, já jsem v noci vůbec nemohla spát. Byla jsem na záchodě asi třikrát, protože jsem přes den vypila asi 4 litry čaja. Když jsem večer přišla, tak už jsi spala. Slyšelas mě přicházet? Jo a strašně mě bolelo to koleno, tak jsem si ho v noci musela namazat indulonou. Bylo to celkem dosti cítit, tak jsem na chvíli otevřela okno, doufám, že ti nebyla zima. A taky jsem málem vylila ten hrnek s vodou, když jsem chytla záchvat kašle." Promluvila svým ranním basem, který se rozhléhal po celé chatě. Měla chuť si povídat.
,,Ne, babi, nic jsem neslyšela. Spala jsem jak zabitá."

Spala tak celé čtyři dny. A po prázdninách přišla do školy odpočatá a plná energie.

,,Na světě jsou jen dva druhy jídla - dobrý a hnusný. Pak už jedno, co v tom všechno je."