Přátelství

Přátelství. Slovo s překřičeným významem? Nebo důležitý pojem, se kterým by se mělo šetřit?
Dnes a denně slyším ze všech stran o přátelství, víře v druhého člověka, pomoci bližnímu. Ale mám pocit, že většina z nás se tím slovem ohání přesto, že neví, co obnáší.
Mít rád. To nejmenší a zároveň největší, co člověk člověku může dát. Porozumět. Přesto, že se nám názory toho druhého příčí. Uznat je, pochopit je a přijmout. Přehlížet. Chyby přítele, ale vědět o nich. Být oporou. I ve chvílích, kdy ten druhý o tom neví, ve chvílích, kdy o to nestojí, ve chvílích, kdy jsme pro něj tím posledním.

Seděla jsem v noční lince a jela domů. Dívala jsem se z okna, kolem mě se míhaly stromy, domy a jen pouliční osvětlení mi tuto podívanou kazily a tak jsem se chvílemi dívala na sebe samotnou v odraze okna. Dívala jsem se do svých očí a snažila jsem se v nich něco přečíst, ale nakonec jsem byla ráda, když můj odraz postupně slábl, a já se zase mohla rozhlédnout po okolním světě.
Napadlo mě, že přesně tohle je to. Ta lidská pouť po světě. Člověk si tak jede tím svým nočním autobusem, zajímá se o lidi kolem, má o ně starost, snaží se, aby byl oblíbený, aby dělal ostatním radost, žil pro své přátele a vybíral správné cesty pro svůj autobus. Dívá se oknem ven, pozoruje dění kolem a je rád, že je jeho součástí. Pak však přijdou chvíle, kdy nevidíme, díky lampám, z vlastního autobusu nic než svůj odraz , své oči a mermomoci se snažíme jim porozumět, najít v nich něco, co nám napoví, kudy jet dál. Nebo se zkrátka necháme unést krásou sebe samého, vpijeme pohled do vlastních očí a žijeme s pocitem, že nic krásnějšího, než my sami, nás nemohlo potkat. Pak už nikdy nedokážeme pohlédnout ven, potkat jiný autobus a ubírat se stejným směrem.
V tu chvíli jsem byla vděčná za to, že si vybírám cestu, kde je co nejméně pouličních lamp, protože to nejjasnější světlo mi dokážou dát jen autobusy, se kterými sdílím podobnou cestu.

A tohle je přátelství, hnát se tmou pro své blízké a doufat, že oni nám posvítí.