Pořád ten jeden

Kolik bylo posledních Sbohem

vyřčených na začátku

Kolik už bylo stránek

vepsaných do jednoho řádku

A kamenů v jedné řece

A slz pro jedny oči

A kolik odhodlaných přece

že moc?

A co má být?

Však jsem jen lidský blázen

,,Nemám ráda kašny. Jsou hnusný a navíc... Místo nich bych sem zasadila pár stromů."

,,Proč?"

,,Jsou to sochy, co zvrací vodu. Čí to byl vůbec nápad? Postavit doprostřed náměstí kašnu z kamene. K čemu?"

,,Zvrací vodu...To je dobrý."

,,Jo. Taky by mě zajímalo, jak poznáme, že prší, když na nás celou dobu stříká voda z kašny?"

,,Třeba podle toho, že lidi začnou vytahovat deštníky."

,,A ty máš s sebou deštník?"

,,Ne, nemám."

,,Tak to nevadí. Co se dá dělat. Můžeme se schovat třeba do kašny, abychom nezmokli."

,,Jo, to bude asi nejlepší nápad."

,,A nebo můžeme jen tak dál sedět a myslet si, že na nás pořád stříká jen voda z kašny."

,,Nebo si můžeme vyzout boty a začít běhat kolem těch lidí s deštníky a skákat do kaluží a stříkat všude kolem!"

,,Taky dobrý...Hele?"

,,No?"

,,Zavři oči."

,,Proč?"

,,Jen tak. Zavři je. Prosím. A teď mi řekni, jaký jsou ty moje."

,,Co? Oči? Kdybych řekl, že hnědý, tak je to málo. Jsou jako jeden velkej oceán, ve kterým se topím a strašně mě to baví takhle lapat po dechu. Zároveň jsou to dvě sítě, které mě polapily a já nemůžu a ani se z nich vymanit nechci, protože bych se bál, že je potrhám."

Zůstala na něj hledět s dětským rozpačitým pohledem a nohama kopala ve vzduchu. Přece jen po chvíli, která těm dvěma připadala jako přejít z jednoho konce vesmíru na druhý, promluvila. Opřela se mu o rameno, zavřela oči a řekla:,,Víš, až nám dojdou slova, nebudu se zlobit. Popadneme pastelky a pokreslíme si celej svět. A on bude náš. A nebude tam už nic cizího a smutnýho. I kašny konečně překreslíme a místo nich nakreslíme stromy a lavičky a místo dlaždic bude všude tráva a v ní budou mravenci a až si lehneme do té trávy, necháme se od nich sníst a budeme se tomu smát. A pod ten náš svět si na chvíli nakreslíme obrovskej větrák a vynese nás nad všechny paneláky, katedrály a mrakodrapy a tam pochytáme všechny ty balónky, co jsme si jako malí nechali uletět. A až se větrák vypne, nespadneme na zem, ale sneseme se na obrovských listech a skočíme do oceánu a budeme se v něm tak trochu utápět, protože to bude náš oceán lásky a všechno bude krásný. A pak zahodíme gumu, abychom se už nikdy nemuseli vrátit tam zpátky za všechno to, co jsme nakreslili. Bude nám krásně.

A když nám slova nedojdou, můžeme si o tom aspoň povídat."

Měla jsem vás všech po krk. Ani nevím proč. Dělalo mi někdy dokonce problém odpovědět vám na pozdrav. Přecházela jsem na druhou stranu ulice jen proto, abych se s vámi nemusela dát do řeči, když jste šli naproti mně.

Teď chodím ven. Na procházky. Po polňačce. Do přírody. Sama se sebou. A... Není to zas tak ideální jít takhle furt úplně sám. Je to dobrý jednou dvakrát. Možná i potřetí. Ale pak už je i ta polňačka pořád tou samou polňačkou. A i když vypadá pořád stejně úžasně jako poprvé, my už nejsme schopni znovu plně vnímat. Žádná převratná krása už v té polní cestě nezůstane.

Myslím si, že je to jako s čichem. Protože po chvíli i tu sebevoňavější vůni přestaneme vnímat. Vůně přestane být vůni. A čich to už neřeší. Nic novýho, prostě nuda, stereotyp...

Jsme jako motýli na rozkvetlé louce. Jsme zlotřilci, co pohrdají krásou. Jsme rozmazlenci. Příroda hází perle sviním! A jak lehce se otupí naše smysly! Co to v lidech je? Jakási neodbytná touha mít něco, co zrovna nemáme, a být tam, kde zrovna nejsme.

Proč? Protože je to jako s čichem. Vůni musíš opustit, vzdálit se jejímu působení a necítit ji, abys ji pak jednou mohl zase plnými doušky vdechovat. Abys ji opět mohl vychutnat a radovat se z ní.

Člověk se rád navrací. Je v něm v té chvíli taková pokora a probouzí se v něm něha.

Vracím se z procházky a přebíhám na protější stranu ulice, abych se zase potkala s tebou. A s tebou. A taky s tebou.

Jo. A nezlobte se, že někdy utíkám pryč. Stejně se většinou vrátím.