Měla jsem vás všech po krk. Ani nevím proč. Dělalo mi někdy dokonce problém odpovědět vám na pozdrav. Přecházela jsem na druhou stranu ulice jen proto, abych se s vámi nemusela dát do řeči, když jste šli naproti mně.

Teď chodím ven. Na procházky. Po polňačce. Do přírody. Sama se sebou. A... Není to zas tak ideální jít takhle furt úplně sám. Je to dobrý jednou dvakrát. Možná i potřetí. Ale pak už je i ta polňačka pořád tou samou polňačkou. A i když vypadá pořád stejně úžasně jako poprvé, my už nejsme schopni znovu plně vnímat. Žádná převratná krása už v té polní cestě nezůstane.

Myslím si, že je to jako s čichem. Protože po chvíli i tu sebevoňavější vůni přestaneme vnímat. Vůně přestane být vůni. A čich to už neřeší. Nic novýho, prostě nuda, stereotyp...

Jsme jako motýli na rozkvetlé louce. Jsme zlotřilci, co pohrdají krásou. Jsme rozmazlenci. Příroda hází perle sviním! A jak lehce se otupí naše smysly! Co to v lidech je? Jakási neodbytná touha mít něco, co zrovna nemáme, a být tam, kde zrovna nejsme.

Proč? Protože je to jako s čichem. Vůni musíš opustit, vzdálit se jejímu působení a necítit ji, abys ji pak jednou mohl zase plnými doušky vdechovat. Abys ji opět mohl vychutnat a radovat se z ní.

Člověk se rád navrací. Je v něm v té chvíli taková pokora a probouzí se v něm něha.

Vracím se z procházky a přebíhám na protější stranu ulice, abych se zase potkala s tebou. A s tebou. A taky s tebou.

Jo. A nezlobte se, že někdy utíkám pryč. Stejně se většinou vrátím.