Jednostranný pohled na svět v podzimu devatenáctiletýma očima

Jsem ročník 1993. Splachovací záchod, baterie, žárovky, auta, tramvaje, bicykly, ústřední topení, teplou sprchu nejméně jednou denně, jemný, hebký toaletní papír, ledničku, hypermarkety,  to všechno pokládám za věci samozřejmé a na světě jsou podle mého názoru od pradávna. (Pro neinformované: pradávno pro mne začíná velkým třeskem a končí mým narozením) O mobilech přeci jen uvažuji jako o výdobytku týkajícího se posledních pár let stejně jako o iphonech, noteboocích a čtečkách. Nad nimi zůstává rozum stát a člověk nevyjde z údivu. A však jsou tu i ty věci prehistorické, dávné a pradávné, nad jejichž existencí už jen málokdy polemizuji. Letošní podzim mi ale nasadil ohromného brouka do hlavy.

Seděla jsem zrovna u snídaně, dost spěchala do školy a tak jsem měla čas lelkovat a dívat se z okna na podzimní scenérie sklizených družstevních polí a nových sloupů vysokého napětí za našim domem. Vždycky se těším na vlaštovky, jak budou jedna vedle druhé sedět na drátech zrovna tak jako teď a budou plánovat dlouhou cestu na jih a přitom budou vypadat jako zápis v notovém sešitě. Typický leckdy v literatuře zmiňovaný obraz podzimu. Líbezný a lyrický. V té chvíli však napadený otázkou týkající se historie oněch obrovských sloupů a vlaštovek, jimž sloupy poskytují náramný rozhled po krajině: Kde sedávaly v dobách, kdy ještě v domácnostech a v celých obcích večer panovala opravdová tma,  kdy neexistovaly továrny plné strojů, kdy slovo elektřina ještě neexistovalo? Byly vůbec vlaštovky? Neobjevily se na světě až poté, co spatřily světlo světa sloupy vysokého napětí? Či sedávaly na prádelních šňůrách a více trénovaly svého pamatováka, jestli si vůbec pamatují cestu na jih? Nebo plánovaly v korunách stromů? A odlétaly vůbec? A byl teda podzim? A zima? Nebo to bylo ještě úplně jinak?

            Bohužel jsem jen mladé děvče neznající minulost, tu minulost mně vzdálenou podobně jako onen Velký třesk. Odpověď tudíž neznám. A však došla jsem k závěru, že až dnes, když máme elektřinu, můžeme být svědky těch poetických obrazů podzimu s vlaštovkami. Lidé dřív museli mít smutný život. My máme možnost celé dny hledět na televizi plnou seriálů o opravdovém životě, chodit spávat, když slepice vstávají, skládat nádhernou elektronickou hudbu, hrát na elektrické kytary, piana, kterým se ty obyčejné nevyrovnají, strávit svůj drahocenný život v realitě utvořené v našich počítačích, sociálních sítích, dotykových mobilech ... Sloupy elektrického napětí nám daly tolik, že už si ani těch vlaštovek venku nemáme čas všimnout.

Ta nejkrásnější básnička

  Ty

 a já

spolu

O podrobení

 Kdyby nebylo drobků, člověk by se zase najedl o něco víc. Toho úžasného, čerstvého, křupavého, lahodného pečiva. Jenže ono se rozhodlo, že bude drobit. A to nejlépe pokaždé, když člověk všechny drobky předchozího sousta z těla setřepe a zakousne se znova s tím, že tentokrát nedovolí, aby byl pečivem znovu podroben. A tak to jde neustále dokola, až je více jídla na zemi než v žaludku. Kdyby se aspoň v těchto chvílích snesli z nebe hladoví ptáci vděčni za každé sousto. Ale to by člověk musel jíst jen a jen na veřejných místech, jako jsou rušná náměstí (nejlépe v Paříži) anebo by si musel pořídit vlastní holubník a holuby, co by drobky zachránili.
 To by se ale člověk, jakožto pán tvorstva a celé planety (jak si tedy aspoň myslí), musel podřizovat a to on raději pečivu vyhlásí válku. Možná že zavře všechny pekárny a nedovolí pečivu, aby bylo vůbec existovalo, ale to se pánu tvorstva po nějaké době přestane líbit, svalí vinu na pečivo, kterému je tedy schopen jeho chování odpustit a nastolit mír. Pokud se člověku podrobí. A tak pečivo bude podrobeno člověku a bude drobit na člověka, jelikož takovou už má pečivo kulturu a jen těžko se bude přizpůsobovat nepochopitelnému světu lidí. A člověk mu může stokrát i tisíckrát klást na srdce, aby upustilo od svého chování a pečivo se bude snažit být lepším. Žít bude ve strachu projevit svůj charakter a z jeho života zbude jen jedno velké trápení. Tak opět člověk zapříčiní, že omezí další část světa, jež ho obklopuje, a bude šťasten, že vyhrál.
 A jiné možnosti, jak s pečivem vycházet člověka nenapadnou, protože rozepře kalí mysl a člověk pak není schopen vymyslet nic lepšího než válku. Samozřejmě zdůvodněnou. A přitom je to tak jednoduché - znám dívku. Vcelku oplácanou a vcelku milou. Miluje čerstvé pečivo. A šátky. Na první pohled by se mohlo zdát, že to spolu vůbec nesouvisí. Když se však na tyto dvě věci zaměříme a povíme si o nich něco víc, zjistíme, jak úzce jsou spjaty. A dokonce nám to umožní nalézt další a lepší řešení problému s pečivem.
 Když tato dívka, s šátkem omotaným kolem krku, začne jíst například čerstvý rohlík, samozřejmě že drobí. Trochu se zlobí na sebe, že je takové čuně, trochu na ten rohlík. Dojí, mrkne na šátek a... Ejhle! Všechny drobečky se zachytily na šále. Teď kdyby se sneslo hejno holubů, nebylo by to tak skvělé jako tehdy, když drobí člověk na zem. Místo toho se můžou její tučnější prstíky stát malinkým zobáčkem (nejlépe za použití palce a ukazováčku ruky, kterou píše) a sesbírat a dopravit drobky až do její pusy. Nebo si je tam může nechat třeba na odpoledne, až bude mít hlad.
Žádná válka, zbytečný nátlak na pečivo. Kompromis. A spokojené jsou obě strany.

A jak teda utýct?

Odplujeme po vlnách bílého vína, slastně budeme vyfukovat tabákový kouř jako komíny výletních parníků. Všechno to, co nás mrzí, co nás trápí a bolí necháme někde v abstinenční realitě, někde na březích řeky. Že to je nepěkné? To vadí? Komu? Mně ne. Nebaví mě to. Pořád předstírat, že je všecko v pořádku. Nic není v pořádku. Lidi kolem mě nejsou šťastní. Snaží se tak tvářit, všichni se tak tváří. Ale je tolik smutných očí. Tolik slz. Tolik jich chytám. Totiž tak : s bolestí se musí pomáhat. Když miluješ, tak prostě musíš. Ano. Teď se lituji. A vrhám se do vodopádu vodky. Nemám totiž sílu tvářit se, že jsem silná. Protože silná nejsem... Celé tělo bolí. Duše bolí. Nešťastní přátelé mě bolí. Bolí mě lidé, kterým bylo ublíženo. Pocit: Vědomí neuskutečnitelné pomoci. Člověk za druhé žít nemůže. A nemůže je ani tak docela ochránit od všeho zlého jakkoli by je měl rád. Snad jim stačí, že je mám ráda. Že dělám, co mohu, aby jim bylo lépe. Že jsem tady. A mám je ráda. A že jim chci pomoct. Kdyby jim aspoň ta touha, co ve mně vře, křičí, kdyby aspoň ta jim dokázala pomoct. Nic víc nenaděláš, Evi.
Plavu tak opět jen poklidnou melancholicky vonící řekou vína. Budu muset opět zpátky? Tou mlhou kocoviny? Chvíli bloudit, bloumat a octnout se opět tady, nohama na pevné zemi. A až pak si teprve uvědomím, že všechnu tu bolest, co jsem bláhově upustila u břehu, jsem si na výlet po Rulandě vzala s sebou....

Město nad ránem

Město zase drží smutek jako pokaždé, když slunce odejde. Snad vždycky zapomene, že ráno se zas rozzáří, a proto obléká si černý šat. A obloha pláče, kde zakutálelo se slunce. Má strach.

I milenci už spí a po ulicích se toulá mlha, v níž si koupou kožichy černé kočky, jejichž přítomnost prozrazují jen obrovské zářící oči. A jejich žalostný pláč se rozléhá prázdnými ulicemi. Černé dámy hledají své matky, které je nechaly napospas světu a odešly neznámo kam.

Snad ještě slunce někdy přijde. A proto krajina rozednívá se nadějí. Nesmíte spát! Ono slunce přijde! Přijde! Musí přijít! Nebe nutí všechny kolem, aby se probudili. Lidi v postelích trápí jejich černé svědomí. A můry, co objevují se jen po nocích, létají v jejich hlavách. Straší je. A všichni a všechno kolem se modlí. Slunce, přijď! Vysvoboď nás z temnoty! Nesmíš nás tu nechat a dovolit rozmnožit zlo, strach a paniku noci.

Nikdo nechce věřit tomu, že takhle to už zůstane. Něco je musí zachránit. Musí se blýsknout na lepší časy. Musí se někdy přeci rozednít! Přece je slunce nemohlo opustit navěky. A jestli nepřijde? To krásno si zkrátka udělají sami! Je jedno, jestli slunce mezi ně zavítá. Probudí se i bez něj. Aspoň na půl očka. Strach je nemůže svírat věčně. Musí se ho zbavit.

A tak lidi vzpírají se nočním můrám, rozsvěcují první světla, rozbíjí tmu, zahánějí vraštící kočky a obloha roztahuje závěsy. Navzdory tmě a absenci slunce se svět snaží probudit. A u toho doufá, že se objeví slunce. A ono přijde.