Odplujeme po vlnách bílého vína, slastně budeme vyfukovat tabákový kouř jako komíny výletních parníků. Všechno to, co nás mrzí, co nás trápí a bolí necháme někde v abstinenční realitě, někde na březích řeky. Že to je nepěkné? To vadí? Komu? Mně ne. Nebaví mě to. Pořád předstírat, že je všecko v pořádku. Nic není v pořádku. Lidi kolem mě nejsou šťastní. Snaží se tak tvářit, všichni se tak tváří. Ale je tolik smutných očí. Tolik slz. Tolik jich chytám. Totiž tak : s bolestí se musí pomáhat. Když miluješ, tak prostě musíš. Ano. Teď se lituji. A vrhám se do vodopádu vodky. Nemám totiž sílu tvářit se, že jsem silná. Protože silná nejsem... Celé tělo bolí. Duše bolí. Nešťastní přátelé mě bolí. Bolí mě lidé, kterým bylo ublíženo. Pocit: Vědomí neuskutečnitelné pomoci. Člověk za druhé žít nemůže. A nemůže je ani tak docela ochránit od všeho zlého jakkoli by je měl rád. Snad jim stačí, že je mám ráda. Že dělám, co mohu, aby jim bylo lépe. Že jsem tady. A mám je ráda. A že jim chci pomoct. Kdyby jim aspoň ta touha, co ve mně vře, křičí, kdyby aspoň ta jim dokázala pomoct. Nic víc nenaděláš, Evi.
Plavu tak opět jen poklidnou melancholicky vonící řekou vína. Budu muset opět zpátky? Tou mlhou kocoviny? Chvíli bloudit, bloumat a octnout se opět tady, nohama na pevné zemi. A až pak si teprve uvědomím, že všechnu tu bolest, co jsem bláhově upustila u břehu, jsem si na výlet po Rulandě vzala s sebou....
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat