Jindy mám pocit, že život na tomhle světě je zbytečnej, a však dnes a zítra v něm nacházím radost a touhu žít ty nejlepší zítřky. Najednou toužím vláčet všechna břemena, co mi život nakládá na záda, a u toho se ještě stihnu usmívat.
(Krom života nemám totiž vůbec nic.)
Složité mé mozkové pochody se rozhodly, že budou spát, a pustí ke slovu srdce. Srdce asi samou tou radostí jásá a vysílá singály do obličeje a mně nezbývá nic jiného, než se usmívat a radovat. Nic jiného mi totiž srdce ani nedovolí...
neděle 23. května 2010
sobota 22. května 2010
Veršíky v sešitu z matiky
CENTROPEN nebo CENTROPOC?
Po papíře bruslí ladně,
její výkon hodnotím kladně.
Inkoust černý jako noc (den)
je to tužka cetropen (poc)
-----------------------------
Kam to zmizly nápady?
Pojďte zpátky do hlavy!
Eva není v náladě,
došly verše na skladě.
----------------------------
Kdybych byla tlusťouškou,
měla třista kilo.
Nemohla bych být letouškou,
to by se mi nelíbilo!
----------------------------
ČERVENÁ ŘEPA JEDE Z DEPA
Stěžuje si Pepa,
že mu neleze řepa.
Stěžuje si babička,
že má zlobivého Pepíčka.
Po papíře bruslí ladně,
její výkon hodnotím kladně.
Inkoust černý jako noc (den)
je to tužka cetropen (poc)
-----------------------------
Kam to zmizly nápady?
Pojďte zpátky do hlavy!
Eva není v náladě,
došly verše na skladě.
----------------------------
Kdybych byla tlusťouškou,
měla třista kilo.
Nemohla bych být letouškou,
to by se mi nelíbilo!
----------------------------
ČERVENÁ ŘEPA JEDE Z DEPA
Stěžuje si Pepa,
že mu neleze řepa.
Stěžuje si babička,
že má zlobivého Pepíčka.
úterý 18. května 2010
Jaroslav Seifert
Na práh své lásky,
která mi vstoupila do cesty,
položil jsem tento vzkaz:
- Dobře vím,
že mé verše jsou nevalné.
Až je budete číst,
přimluvím se u vašich očí,
abyste na mne nezanevřela.
Ke svým skromným písním
stříbrnou šňůrkou jsem přivázal
tuto růži.
Dotknete-li se svými rty
jejích plátků,
políbíte svou vlastní krásu.
(trocha inspirace pro obyčejného člověka od génia)
pondělí 17. května 2010
Jak si kdo ustele, tak si taky lehne aneb nejen na růžích má člověk ustláno kór v době krize
Přinesl mi v ošatce
žluté květy kosatce.
Ustlat si na nich mám,
prý ať už si zvykám.
Růže sice voní sladce,
jsou však dražší než kosatce.
žluté květy kosatce.
Ustlat si na nich mám,
prý ať už si zvykám.
Růže sice voní sladce,
jsou však dražší než kosatce.
úterý 11. května 2010
Lest
Asi budu upřímná. Proč taky ne. Zkrátka nemám ráda angličtinu a věci s ní spojené. Nemám tedy ráda profesorku angličtiny a tím pádem nemám ráda hodiny angličtiny. Vlastně v těch hodinách trpím. Ale to nechme stranou. Vedle mě každou angličtinu sedí jeden Čenda, co to cítí podobně. Rádi se smějeme a opravdu nám dělá radost, když před každou angličtinou musíme běžet pro CD přehrávač k paní profesorce do kabinetu. Je to naše nejoblíbenější činnost.
Jednou jsme si tak šli s CD přehrávačem po chodbě vedoucí k naší třídě, když v tom spatřím tabuli, kterou míjím den co den. Ale až tehdy se ve mně probudil malý ďáblík,co mi našeptal, abych tu tabuli, jenž září modrou barvou a informuje kolemjdoucí o Slovanském gymnáziu Olomouc, postavila někam jinam. S šibalským úsměvem jsem s oním předmětem pohnula. (Nepatrně znamená asi o pár desítek centimetrů.) Ale Čendovi, jakožto mému extrémnímu kamarádovi to přišlo málo. Ba pramálo, řekla bych. A tak chudáka tabuli postavil před dveře naší učebny. Nemyslím si, že by to ta tabule chtěla, dokonce si myslím, že nikdy neměla v úmyslu někomu zavazet.
A přeci jen nám to ještě nestačilo. Zmerčili jsme dvě lavečky stojící podél třídy, jež nikdy nikomu nezavazeli a naaranžovali jsme je obě napříč chodby. A tím vznikla nádherná, parádní, otravná, naštvávající cesta kolem dvou laviček a tabule. A my na ni byli patřičně hrdí.
Crr, zvoní! Popadajíce se smíchy za břicha jsem vlítli do třídy a s očekáváním jsme pohlíželi na dveře učebny, až je profesorka otevře a s jakým výrazem ve tváři přijde profesorka do třídy. Přišla. A v její tváři se nedalo vyčíst vůbec nic. Klikatou cestičkou si prošla, vešla do třídy a bez jakékoli otázky, co to tam venku znamená, začala učit. Čekala bych řvaní, naštvání, vytočení z míry, úsměv. Všechno. Ale ne chladný nic neříkající pohled profesorky angličtiny. Achjo.
Po hodině angličtiny jsme s Čendou vylítli ze třídy a pozorovali jsem reakce všech zúčastněných pochodu klikatou cestou. Úsměvy, naštvání, prohození věty:,, Vy jste blázni!“…Jen nikoho nenapadlo vzít ty lavečky a dát je na původní místo. I ti dva ze tří školníků, co se starají o náš ústav, prošli s klidem kolem.
A tak to chodí na světě.Lidé vidí chyby, kolem nich chodí, nadávají na ně, vědí, že je něco špatně, ale nikoho nenapadne s tím něco dělat. Škoda.
Jednou jsme si tak šli s CD přehrávačem po chodbě vedoucí k naší třídě, když v tom spatřím tabuli, kterou míjím den co den. Ale až tehdy se ve mně probudil malý ďáblík,co mi našeptal, abych tu tabuli, jenž září modrou barvou a informuje kolemjdoucí o Slovanském gymnáziu Olomouc, postavila někam jinam. S šibalským úsměvem jsem s oním předmětem pohnula. (Nepatrně znamená asi o pár desítek centimetrů.) Ale Čendovi, jakožto mému extrémnímu kamarádovi to přišlo málo. Ba pramálo, řekla bych. A tak chudáka tabuli postavil před dveře naší učebny. Nemyslím si, že by to ta tabule chtěla, dokonce si myslím, že nikdy neměla v úmyslu někomu zavazet.
A přeci jen nám to ještě nestačilo. Zmerčili jsme dvě lavečky stojící podél třídy, jež nikdy nikomu nezavazeli a naaranžovali jsme je obě napříč chodby. A tím vznikla nádherná, parádní, otravná, naštvávající cesta kolem dvou laviček a tabule. A my na ni byli patřičně hrdí.
Crr, zvoní! Popadajíce se smíchy za břicha jsem vlítli do třídy a s očekáváním jsme pohlíželi na dveře učebny, až je profesorka otevře a s jakým výrazem ve tváři přijde profesorka do třídy. Přišla. A v její tváři se nedalo vyčíst vůbec nic. Klikatou cestičkou si prošla, vešla do třídy a bez jakékoli otázky, co to tam venku znamená, začala učit. Čekala bych řvaní, naštvání, vytočení z míry, úsměv. Všechno. Ale ne chladný nic neříkající pohled profesorky angličtiny. Achjo.
Po hodině angličtiny jsme s Čendou vylítli ze třídy a pozorovali jsem reakce všech zúčastněných pochodu klikatou cestou. Úsměvy, naštvání, prohození věty:,, Vy jste blázni!“…Jen nikoho nenapadlo vzít ty lavečky a dát je na původní místo. I ti dva ze tří školníků, co se starají o náš ústav, prošli s klidem kolem.
A tak to chodí na světě.Lidé vidí chyby, kolem nich chodí, nadávají na ně, vědí, že je něco špatně, ale nikoho nenapadne s tím něco dělat. Škoda.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
