Lest

Asi budu upřímná. Proč taky ne. Zkrátka nemám ráda angličtinu a věci s ní spojené. Nemám tedy ráda profesorku angličtiny a tím pádem nemám ráda hodiny angličtiny. Vlastně v těch hodinách trpím. Ale to nechme stranou. Vedle mě každou angličtinu sedí jeden Čenda, co to cítí podobně. Rádi se smějeme a opravdu nám dělá radost, když před každou angličtinou musíme běžet pro CD přehrávač k paní profesorce do kabinetu. Je to naše nejoblíbenější činnost.
Jednou jsme si tak šli s CD přehrávačem po chodbě vedoucí k naší třídě, když v tom spatřím tabuli, kterou míjím den co den. Ale až tehdy se ve mně probudil malý ďáblík,co mi našeptal, abych tu tabuli, jenž září modrou barvou a informuje kolemjdoucí o Slovanském gymnáziu Olomouc, postavila někam jinam. S šibalským úsměvem jsem s oním předmětem pohnula. (Nepatrně znamená asi o pár desítek centimetrů.) Ale Čendovi, jakožto mému extrémnímu kamarádovi to přišlo málo. Ba pramálo, řekla bych. A tak chudáka tabuli postavil před dveře naší učebny. Nemyslím si, že by to ta tabule chtěla, dokonce si myslím, že nikdy neměla v úmyslu někomu zavazet.
A přeci jen nám to ještě nestačilo. Zmerčili jsme dvě lavečky stojící podél třídy, jež nikdy nikomu nezavazeli a naaranžovali jsme je obě napříč chodby. A tím vznikla nádherná, parádní, otravná, naštvávající cesta kolem dvou laviček a tabule. A my na ni byli patřičně hrdí.
Crr, zvoní! Popadajíce se smíchy za břicha jsem vlítli do třídy a s očekáváním jsme pohlíželi na dveře učebny, až je profesorka otevře a s jakým výrazem ve tváři přijde profesorka do třídy. Přišla. A v její tváři se nedalo vyčíst vůbec nic. Klikatou cestičkou si prošla, vešla do třídy a bez jakékoli otázky, co to tam venku znamená, začala učit. Čekala bych řvaní, naštvání, vytočení z míry, úsměv. Všechno. Ale ne chladný nic neříkající pohled profesorky angličtiny. Achjo.
Po hodině angličtiny jsme s Čendou vylítli ze třídy a pozorovali jsem reakce všech zúčastněných pochodu klikatou cestou. Úsměvy, naštvání, prohození věty:,, Vy jste blázni!“…Jen nikoho nenapadlo vzít ty lavečky a dát je na původní místo. I ti dva ze tří školníků, co se starají o náš ústav, prošli s klidem kolem.
A tak to chodí na světě.Lidé vidí chyby, kolem nich chodí, nadávají na ně, vědí, že je něco špatně, ale nikoho nenapadne s tím něco dělat. Škoda.