Palmolive - Vyživující mléko s výtažky z oliv

Měla chuť zase vypadat čistě, vonět, být znovuzrozená, nasát do kůže čistou vodu. Zatoužila vnímat opět jen své tělo, svoje doteky, jen své myšlenky. Pod proudem vody chladila svou rozpálenou pokožku, chtěla z ní smýt všechno špatné, hnusné, smradlavé. Namydlila svou bělavou pokožku. Cítila jak tělo jásá. S každou mýdlovou bublinou, kterou spláchla, cítila, že ji opouští každý ten muž, který pro ni kdysi znamenal víc, než její vlastní tělo a duše. To vše smyla, aby se mohla radovat z toho, že je, že vnímá, že má zase jenom sebe.
Hrála si s mýdlovými bublinkami, zas a znovu na sebe patlala mýdlo. Mezi její nahou paží a tělem vznikla obrovská blána – velká bublina, na které si promítla svůj předchozí život, viděla sebe, viděla špínu těla. Jemně se jí dotkla na rozloučenou a pak ji prorazila prstem. Bublina praskla a zbyly z ní jen vzpomínky. Zůstaly v ní. Viděla ji, stále ji cítila, stále si pamatovala, jaké to bylo se jí dotýkat a mít ji. A však nelitovala toho, že ji praskla, že se jí vzdala. Zajásala, že udělala to, co udělat chtěla. Protože měla zase samu sebe. Začala vnímat své starosti, své pocity a byla tu zase ona.

(Čtete výplod fantazie. Jen obraz s bublinou Evu napadl a líbil se jí, když se sprchovala. Aby nedošlo k nějaké mýlce nebo tak podobně.)

Pohřeb

Vešla jsem do toho nevelkého kostela, který navštěvuju už odmalička nejméně jednou za týden, a najednou mi připadal plný tichého smutku, který se přenášel vzduchem jako nějaký mor. Snesl se na každého, kdo zavítal v těchto chvílích do chrámu a chtěl se rozloučit se zemřelou. Ta ležela před oltářem ve zdobené dubové rakvi uprostřed květinové zahrady. Černé obleky, sukně, halenky, to vše působilo podobně jako uslzené tváře truchlící rodiny – ponuře a zoufale.
Tiše jsem usedla do volné lavice, sepnula jsem ruce a smutek se na mě snesl, tížil mě, usedl mi na plíce a já se nemohla ani pořádně nadechnout. Zastřel mi i oči slzami. Ta atmosféra ve mně vyvolala vzpomínky na tu milou postarší sousedku, která pro naši partu z dětství měla vždycky nachystanou nějakou sladkost, za niž jsme byli vždycky strašně vděčni. Myšlenky se hnaly dál a já uprostřed truchlícího davu, jsem truchlila taky a slzy mi kanuly po pihatých lících a vzápětí jsem je polykala. Taky jsem přemýšlela , proč to vlastně všichni děláme, když ona je teď vlastně rozhodně šťastnější, než byla tady s dávkami morfia, jež ji ke konci nenechaly být ani při vědomí. Proč oplakáváme vykoupení člověka? Proč když zemřelou máme pořád tak rádi, proč ji nechceme dopřát konečný klid? Proč ze smrti děláme takový strašák a proč se jí všichni tak bojíme?
Lidstvo si za celou svou existenci vytvořilo představu, že smrt je něco strašlivého a bolestného, přesto, že smrt nebolí. Smrt ale přece bolí blízké, smrt bolí ostatní pozůstalé a tak právě proto je asi smrt tak hrůzostrašná.
A tak jsem přišla na to, že jestli chci, abych byla šťastná, na konci mého života musí být co nejvíc nejsmutnějších tváří a truchlících srdcí, co nejvíc lidí, kterým budu chybět. Protože právě proto budu vědět, že jsem žila správně – pro druhé.

(Musela jsem to ze sebe dostat)

Kalkulačka - Bravíčkově

Seděla v hodině matiky a bylo by vlastně úplně jedno, kdyby do té školy nešla. Do rozevřeného sešitu sem tam opsala něco z tabule, ale Zitiny myšlenky se toulaly tam, kde se toulají už dlouho. Vlastně šly do světa poznávat nové kraje a něčemu se přiučit. Myslela opět na něj, zoufale na něj myslela, zoufale se snažila na něj nemyslet a zoufale, s velkým úsilím se vracela očima k tabuli, přes kterou se jindy dívala, jakoby tam vůbec nebyla. Dělala že počítá, ale nebavilo jí to. Milovala, ale nebavilo jí to.
Znova dostala svůj nervový záchvat, jak to sama nazvala. Vzala propisku a začala zaškrtávat příklad, který už jednou v sešitě má. Tlačila tak usilovně, až protrhla pár stránek. V hlavě bylo tak prázdno a přece tak přeplněno, že to bylo k zbláznění. Podívala se na kalkulačku a hlavou jí prolétla myšlenka s milionem dalších, ale tahle byla nejsilěnjší a líbila se jí ze všech nejvíc. Možná to bylo tou kalkulačkou, kterou měla jinak úplně zbytečně.
Nejradši by mu to totiž všechno spočítala. Vzala kalkulačku, začala zuřivě ťukat jednotlivá čísla s takovou energií, aby tlačítka měla co dělat s tím vrátit se do své normální pozice. Vyťukala by mu tam postupně všechna ta čísla: 3, 7, 1, 8, 3, 0. Obrátila by ji vzhůru nohama, dala mu ji těsně k obličeji, aby si to přečetl. D E B I L E. Neřekla by za tu dobu ani slovo. Jen by se dívala, co řekne, co udělá. Ale tu chvíli by propásla , protože oči by se ji zalily slzami. Začala by samou zoufalostí brečet a dál by uzoufána milovala.
,, ...jímalo, co vlastně dělá Zita v té předposlední lavici. Na tabuli se rozhodně nedíváš, spíš bych řekla že za. Pojď k tabuli, třeba tě to probere. A dávej pozor!" chladně přivedla Zitu zase zpátky do třídy hubená, vysoká, kostnatá a stejně přísná učitelka matematiky.
,,Já bych ráda." Prohlásila zoufale, vzala kalkulačku do ruky a místo DEBILE začala vyťukávat do tlačítek, které špinila křídou, složité matematické postupy,jimž nerozuměla. Ničemu nerozuměla...

( Už dlouho jsem nečetla bravíčko, tak jsem si něco takového musela vymyslet)

Houpačka

Život je jako houpačka. A lidem je nejlíp navrchu, když letí. Přesto, že tam dole nemusí tak riskovat

* * * * * * * *

Odrazit se
o zem
Rozhoupat se
Nahoru


Jistotou dole procházet,

a málo si jí vážit.
Lítat co nejvýš!
Nebo
aspoň se snažit.


Jistotu zapomenout pod námi

pošlapat ji
a jen špetku nechat si jí na podrážce
v doufání,
že na vrchu nás zachrání


Jistotu udusat

a přesto na ni spolíhat.
A takoví my jsme
abychom s jistotou
měli nač vzpomínat.