Měla chuť zase vypadat čistě, vonět, být znovuzrozená, nasát do kůže čistou vodu. Zatoužila vnímat opět jen své tělo, svoje doteky, jen své myšlenky. Pod proudem vody chladila svou rozpálenou pokožku, chtěla z ní smýt všechno špatné, hnusné, smradlavé. Namydlila svou bělavou pokožku. Cítila jak tělo jásá. S každou mýdlovou bublinou, kterou spláchla, cítila, že ji opouští každý ten muž, který pro ni kdysi znamenal víc, než její vlastní tělo a duše. To vše smyla, aby se mohla radovat z toho, že je, že vnímá, že má zase jenom sebe.
Hrála si s mýdlovými bublinkami, zas a znovu na sebe patlala mýdlo. Mezi její nahou paží a tělem vznikla obrovská blána – velká bublina, na které si promítla svůj předchozí život, viděla sebe, viděla špínu těla. Jemně se jí dotkla na rozloučenou a pak ji prorazila prstem. Bublina praskla a zbyly z ní jen vzpomínky. Zůstaly v ní. Viděla ji, stále ji cítila, stále si pamatovala, jaké to bylo se jí dotýkat a mít ji. A však nelitovala toho, že ji praskla, že se jí vzdala. Zajásala, že udělala to, co udělat chtěla. Protože měla zase samu sebe. Začala vnímat své starosti, své pocity a byla tu zase ona.
(Čtete výplod fantazie. Jen obraz s bublinou Evu napadl a líbil se jí, když se sprchovala. Aby nedošlo k nějaké mýlce nebo tak podobně.)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Krása. Nemám, co tomu vytknout. Snad jen přání, někdy to přečíst jako odstavec v poutavé povídce :) Držím ti palce, Evi.
OdpovědětVymazat