Vešla jsem do toho nevelkého kostela, který navštěvuju už odmalička nejméně jednou za týden, a najednou mi připadal plný tichého smutku, který se přenášel vzduchem jako nějaký mor. Snesl se na každého, kdo zavítal v těchto chvílích do chrámu a chtěl se rozloučit se zemřelou. Ta ležela před oltářem ve zdobené dubové rakvi uprostřed květinové zahrady. Černé obleky, sukně, halenky, to vše působilo podobně jako uslzené tváře truchlící rodiny – ponuře a zoufale.
Tiše jsem usedla do volné lavice, sepnula jsem ruce a smutek se na mě snesl, tížil mě, usedl mi na plíce a já se nemohla ani pořádně nadechnout. Zastřel mi i oči slzami. Ta atmosféra ve mně vyvolala vzpomínky na tu milou postarší sousedku, která pro naši partu z dětství měla vždycky nachystanou nějakou sladkost, za niž jsme byli vždycky strašně vděčni. Myšlenky se hnaly dál a já uprostřed truchlícího davu, jsem truchlila taky a slzy mi kanuly po pihatých lících a vzápětí jsem je polykala. Taky jsem přemýšlela , proč to vlastně všichni děláme, když ona je teď vlastně rozhodně šťastnější, než byla tady s dávkami morfia, jež ji ke konci nenechaly být ani při vědomí. Proč oplakáváme vykoupení člověka? Proč když zemřelou máme pořád tak rádi, proč ji nechceme dopřát konečný klid? Proč ze smrti děláme takový strašák a proč se jí všichni tak bojíme?
Lidstvo si za celou svou existenci vytvořilo představu, že smrt je něco strašlivého a bolestného, přesto, že smrt nebolí. Smrt ale přece bolí blízké, smrt bolí ostatní pozůstalé a tak právě proto je asi smrt tak hrůzostrašná.
A tak jsem přišla na to, že jestli chci, abych byla šťastná, na konci mého života musí být co nejvíc nejsmutnějších tváří a truchlících srdcí, co nejvíc lidí, kterým budu chybět. Protože právě proto budu vědět, že jsem žila správně – pro druhé.
(Musela jsem to ze sebe dostat)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat