Ptáci v nehybných korunách stromů povídali něco o dusném letním dni, krtek v podzemí řešil zhroucení jednoho důležitého tunelu, tráva usychala, taky chtěla pít a kočky se pohnuly jen když už to bylo nevyhnutelné.
Je fajn, že si to všechno umím tak naplánovat. Autobus jede až za hodinu a já už jsem oblečená, namalovaná a vypadám fakt docela dobře. I přesto, že nemám ráda tohle chystání na rande, že nemám ráda slovo rande, jsem si přípravy tentokrát vážně celkem užívala a na jejich konci jsem se sebou byla vlastně i celkem spokojená. A s tvarem nosu nebo ukousnutým nehtem zrovna teď nic nenadělám. Tohle prostě není na programu dne. Mám v plánu jet do města, v autobuse se mírně zpotit, poslechnout si dvě tři písničky a nervózně, přesně na čas a hlavně s klidnou hlavou dorazit do čajovny, kde už určitě bude čekat ten kluk, co mě kdysi potkal kdesi a chce mě potkat ještě jednou a ne jen kdysi a kdesi a ne jen na chvíli.
Tatínek měl plné ruce práce v garáži, kterou se rozhodl uklidit a vymalovat, maminka se trpitelsky oháněla motykou na zahrádce, kterážto byla její největší chloubou,
a zbytek rodiny buď někde někoho otravoval, hrál na počítači, nebyl doma, otravoval se navzájem a nebo tak něco. Do této prázdninové atmosféry našeho dvora se rozeznělo hlasité vyzvánění tatínkova starobylého mobilu, jehož tělo kromě baterky a různých potřebných věcí obsahovalo piliny, hlínu, prach a další nedílné součásti.
,,...Co? No, staříčku, já jsem zrovna na lešení a držím v ruce kýbl s barvou." pravil tatínek Mira do mobilu. Chvíli poslouchal, co mu říká a pak pravil: ,,Dobře, no. Jo. Bude určitě ráda. Jo. Jenda není doma. Jo. Pozdravuj babičku. Ahoj." Ještě chvíli měl mobil u ucha a pak jej schoval do sterilizované kapsy u montérek. A já měla neblahé tušení. Tak neblahé, že jsem se chtěla zvednout ze schodku, na němž jsem do teď seděla, a utéct do chladné kuchyně. Tento plán ztroskotal na mých bolavých zádech a moc dobře zavřených dveřích.
,,Evi? Pojď sem na chvíli!" Útěk nevyšel a tak jsem jen oddaně sklopila oči a odšourala jsem se ke garáži. Kdybych měla ocas, stáhnu i jej.
,,Staříček už přes vlasy nevidí na cestu a tak se mu podařilo, že píchl kolo a sám by cestu pro novou duši a plášť nezvládl. Je objednaný k holičce a nemá se tam jak dostavit. A tak tě prosí, jestli bys mu duši a plášť nedovezla." Tak. To bylo horší, než jsem si předtím myslela. Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla, abych překonala všechny ty nadávky a slova, co mě napadaly jako odpověď. Znova se mi nadávky vracely do úst, ale úspěšně jsem je polykala. Znova jsem se zhluboka nadechla, abych se přesvědčila, že je to maličkost a že bude ode mě hezké, když to pro dědu, jež se nazval staříčkem už ve svých padesáti letech, udělám.
Projížďka na kole byla velmi příjemnou a já se snažila ponechat si co největší kus pozitivního myšlení. Šlapala jsem a do tempa si zpívala rytmickou melodii mé vlastní tvorby:,,Kam-bo-dža tutu. Kam-bo-dža tutu. Ukurewe. Ukurewe!" Když byla písnička v nejlepším a já si konečně nasadila tempíčko, začalo pršet! Začalo pršet! Úplně bez milosti! A bez ohledu na mou situaci! Bez nejmenších zábran! Zkrátka úplně jen tak zničehonic! ,,To je prostě skvěly! To je neskutečně úžasny! Já zmoknu! A budu mít úplně mokré vlasy! A to oblečení... no...Bomba!" Vlastně už to bylo moc dávno, co jsem zmokla. Už to bylo moc dávno na to, abych dnes zůstala suchá.
Kapky deště radostně hopsaly po silnici, lepily se mi na kola a osvěžovaly mi záda, abych se náhodou nezpotila. Vesnicí se rozezvučel vodní orchestr a snažil se zapojit všechny kolem. K mé smůle i mě. Nenechala jsem se dlouho pobízet a pod přilbu jsem trousila nadávky a sprostá slova určená tomuto geniálnímu přírodnímu koncertu. Nakoupila jsem duši a plášť a jela a jela a jela a jela a pak už bylo jedno, jestli bude pršet dál a nebo přestane, protože mokrá bych byla stejně. S tímto pocitem jsem otevírala branku babiččina a staříčkova obydlí. Opásaná pláštěm, s duší v ruce jsem s brankou sice chvíli bojovala, ale nakonec už jsem stála v předsíni. Vodník Česílko byl oproti mě suchá hadra. Dívala jsem se na staříčka skrze okna, jenž oddělovala předsíň od kuchyně, v níž seděl. Staříček pomalu pozvedl hlavu od stolu právě v momentě, kdy si chtěl kousnout do krajíce chleba, takže mu ústa zůstala otevřená. Až si to uvědomil, zavřel pusu a ticho prolomil klidným odkašláním. A já už jsem konečně mohla promluvit. Konečně jsem totiž chytla dech, po kterém jsem předtím dlouho lapala.
,,Ahoj, Staříčku. Tady ti vezu tu dušu a plášť." Usmála jsem se a v ten samý okamžik mi z nosu spadla kapka.
,,Ja. Děkojo. Polož to tam na skřiňku. Já to asi nechám na zitra. Dnesky ož nikam nepojedo. Co za to bodeš chtit?" V ten okamžik jako by mě někdo takhle celou mokrou vzal a strčil do mrazáku. Nebyla jsem schopna slova, pohybu, čehokoli. Jen jsem zamrkala. Nemohla jsem slyšet dobře. Určitě mi napršelo do uší. Ale jeho tvář mi potvrdila to, co říkal. A po nějakém soucitu na ní nebylo ani památky. A já jsem se přesto všechno, co jsem teď slyšela, na staříčka podívala, usmála se a řekla:,,Tož, to nestojí za řeč. Snad jen Pámbů zaplať." snažila jsem se žertovat a celé to brát jako dobrý vtip . Staříček se na mě zcela vážně podíval a pravil:,,Tož teda Pámbů zaplať."
Měla jsem v plánu jet do města, v autobuse se mírně zpotit, poslechnout si dvě tři písničky a nervózně, přesně na čas a hlavně s klidnou hlavou dorazit do čajovny, kde by už určitě čekal ten kluk, co mě kdysi potkal kdesi a chce mě potkat ještě jednou a ne jen kdysi a kdesi a ne jen na chvíli.
A tak jsem jela do města, v autobuse jsem mírně uschla, poslechla si dvě tři písničky a nervózně, o hodinu později a úplně s mokrou hlavou jsem dorazila do čajovny.
