sobota 26. listopadu 2011

Saxofon

Olomouc zalehl podzim a předvánoční čas, který dělal lidi zas o něco šťastnější. Na náměstí Republiky pofukoval studený vítr a roznášel do všech koutů jazzovou píseň. Zvuk saxofonu líně a nostalgicky voněl všem, kdo procházel kolem.
Musela jsem se na chvíli zastavit a nasát pod kůži, co nejvíc té vůně, abych si ji pak někdy zase mohla připomenout. Jak jsem tak stála a pod kabát se mi snažil dostat vítr, zpozorovala jsem pár, který se naprosto vymykal všem těm šedým, zasmušilým lidem bez tváří. Na první pohled možná ti dva vypadali víc šedě než ostatní. Oba se opírali o hole, v ruce drželi tašky s nákupem a šli pomalým krokem. Rozdíl mezi nimi a ostatními byl v tom, že oni dva se usmívali, zářila z nich radost, energie a láska. Přestože spolu strávili většinu života jako manželé, přestože už jsou staří a bolí je kdeco, šli vedle sebe, vykračovali stejnou nohou, hůlku drželi ve stejné ruce a povídali si, smáli se jakoby jim bylo dvacet. Jakoby spolu chodili teprve pár chvil. Většina takových manželů chodí pár kroků za sebou a jeden z nich šéfuje tomu druhému nebo jsou v neustálém sporu. Nebo prostě mlčí a mračí se. A většinou je mi takových manželství líto. A najednou jsem tam prostě viděla, že to funguje a že to asi nějak jde. A já jsem chtěla taky!
Chtěla jsem je zastavit, obejmout je a dát jim pusu. Aby mě tím nakazili, protože jestli je možné být s tím druhým šťastný i po tolika letech, chci vědět, jak na to. Stála jsem tam a nemohla jsem se ani pohnout. Jen jsem se blbě usmívala. Hodně blbě. A pak mi to došlo. Zrovna jsem se sjela vůní saxofonu.

středa 5. října 2011

V lese

Potkala jsem stan
a tak se ho ptám:
,,Kam jdeš stane?"
,,Pryč," povídá,
,,než se něco stane."

Pak potkala jsem medvěda
opáleného dohněda
Zařvala jsem: ,,Stane
tady se něco stane!"

Rozsápanou na kusy
mě medvěd strčil do pusy.

sobota 20. srpna 2011

Pořád ten jeden


Kolik bylo posledních Sbohem
vyřčených na začátku
Kolik už bylo stránek
vepsaných do jednoho řádku

A kamenů v jedné řece
A slz pro jedny oči
A kolik odhodlaných přece


že moc?


A co má být?
Však jsem jen lidský blázen


středa 3. srpna 2011

,,Nemám ráda kašny. Jsou hnusný a navíc... Místo nich bych sem zasadila pár stromů."
,,Proč?"
,,Jsou to sochy, co zvrací vodu. Čí to byl vůbec nápad? Postavit doprostřed náměstí kašnu z kamene. K čemu?"
,,Zvrací vodu...To je dobrý."
,,Jo. Taky by mě zajímalo, jak poznáme, že prší, když na nás celou dobu stříká voda z kašny?"
,,Třeba podle toho, že lidi začnou vytahovat deštníky."
,,A ty máš s sebou deštník?"
,,Ne, nemám."
,,Tak to nevadí. Co se dá dělat. Můžeme se schovat třeba do kašny, abychom nezmokli."
,,Jo, to bude asi nejlepší nápad."
,,A nebo můžeme jen tak dál sedět a myslet si, že na nás pořád stříká jen voda z kašny."
,,Nebo si můžeme vyzout boty a začít běhat kolem těch lidí s deštníky a skákat do kaluží a stříkat všude kolem!"
,,Taky dobrý...Hele?"
,,No?"
,,Zavři oči."
,,Proč?"
,,Jen tak. Zavři je. Prosím. A teď mi řekni, jaký jsou ty moje."
,,Co? Oči? Kdybych řekl, že hnědý, tak je to málo. Jsou jako jeden velkej oceán, ve kterým se topím a strašně mě to baví takhle lapat po dechu. Zároveň jsou to dvě sítě, které mě polapily a já nemůžu a ani se z nich vymanit nechci, protože bych se bál, že je potrhám."
Zůstala na něj hledět s dětským rozpačitým pohledem a nohama kopala ve vzduchu. Přece jen po chvíli, která těm dvěma připadala jako přejít z jednoho konce vesmíru na druhý, promluvila. Opřela se mu o rameno, zavřela oči a řekla:,,Víš, až nám dojdou slova, nebudu se zlobit. Popadneme pastelky a pokreslíme si celej svět. A on bude náš. A nebude tam už nic cizího a smutnýho. I kašny konečně překreslíme a místo nich nakreslíme stromy a lavičky a místo dlaždic bude všude tráva a v ní budou mravenci a až si lehneme do té trávy, necháme se od nich sníst a budeme se tomu smát. A pod ten náš svět si na chvíli nakreslíme obrovskej větrák a vynese nás nad všechny paneláky, katedrály a mrakodrapy a tam pochytáme všechny ty balónky, co jsme si jako malí nechali uletět. A až se větrák vypne, nespadneme na zem, ale sneseme se na obrovských listech a skočíme do oceánu a budeme se v něm tak trochu utápět, protože to bude náš oceán lásky a všechno bude krásný. A pak zahodíme gumu, abychom se už nikdy nemuseli vrátit tam zpátky za všechno to, co jsme nakreslili. Bude nám krásně.
A když nám slova nedojdou, můžeme si o tom aspoň povídat."

pondělí 1. srpna 2011

Měla jsem vás všech po krk. Ani nevím proč. Dělalo mi někdy dokonce problém odpovědět vám na pozdrav. Přecházela jsem na druhou stranu ulice jen proto, abych se s vámi nemusela dát do řeči, když jste šli naproti mně.
Teď chodím ven. Na procházky. Po polňačce. Do přírody. Sama se sebou. A... Není to zas tak ideální jít takhle furt úplně sám. Je to dobrý jednou dvakrát. Možná i potřetí. Ale pak už je i ta polňačka pořád tou samou polňačkou. A i když vypadá pořád stejně úžasně jako poprvé, my už nejsme schopni znovu plně vnímat. Žádná převratná krása už v té polní cestě nezůstane.
Myslím si, že je to jako s čichem. Protože po chvíli i tu sebevoňavější vůni přestaneme vnímat. Vůně přestane být vůni. A čich to už neřeší. Nic novýho, prostě nuda, stereotyp...
Jsme jako motýli na rozkvetlé louce. Jsme zlotřilci, co pohrdají krásou. Jsme rozmazlenci. Příroda hází perle sviním! A jak lehce se otupí naše smysly! Co to v lidech je? Jakási neodbytná touha mít něco, co zrovna nemáme, a být tam, kde zrovna nejsme.
Proč? Protože je to jako s čichem. Vůni musíš opustit, vzdálit se jejímu působení a necítit ji, abys ji pak jednou mohl zase plnými doušky vdechovat. Abys ji opět mohl vychutnat a radovat se z ní.
Člověk se rád navrací. Je v něm v té chvíli taková pokora a probouzí se v něm něha.
Vracím se z procházky a přebíhám na protější stranu ulice, abych se zase potkala s tebou. A s tebou. A taky s tebou.
Jo. A nezlobte se, že někdy utíkám pryč. Stejně se většinou vrátím.

pátek 15. července 2011

Srdce před rekonstrukcí



Máš jádro z umakartu.
Jen tak mu pravila
A že jestli už nemá Martu
tak by si ho spravila.



neděle 10. července 2011

Maminka


Mám krásnou maminku.
Je to moje víla.
Je jak křídlo anděla
v němž třímá síla.

Má mě ráda, umývá zem v kleče
a vaří a pere a peče.
Lítá sem a tam
a já ráda k ní přičichám.
Lítá tam a sem
a voní mým domovem.


úterý 5. července 2011

Duše pro staříčka

Ptáci v nehybných korunách stromů povídali něco o dusném letním dni, krtek v podzemí řešil zhroucení jednoho důležitého tunelu, tráva usychala, taky chtěla pít a kočky se pohnuly jen když už to bylo nevyhnutelné.
Je fajn, že si to všechno umím tak naplánovat. Autobus jede až za hodinu a já už jsem oblečená, namalovaná a vypadám fakt docela dobře. I přesto, že nemám ráda tohle chystání na rande, že nemám ráda slovo rande, jsem si přípravy tentokrát vážně celkem užívala a na jejich konci jsem se sebou byla vlastně i celkem spokojená. A s tvarem nosu nebo ukousnutým nehtem zrovna teď nic nenadělám. Tohle prostě není na programu dne. Mám v plánu jet do města, v autobuse se mírně zpotit, poslechnout si dvě tři písničky a nervózně, přesně na čas a hlavně s klidnou hlavou dorazit do čajovny, kde už určitě bude čekat ten kluk, co mě kdysi potkal kdesi a chce mě potkat ještě jednou a ne jen kdysi a kdesi a ne jen na chvíli.
Tatínek měl plné ruce práce v garáži, kterou se rozhodl uklidit a vymalovat, maminka se trpitelsky oháněla motykou na zahrádce, kterážto byla její největší chloubou,
a zbytek rodiny buď někde někoho otravoval, hrál na počítači, nebyl doma, otravoval se navzájem a nebo tak něco. Do této prázdninové atmosféry našeho dvora se rozeznělo hlasité vyzvánění tatínkova starobylého mobilu, jehož tělo kromě baterky a různých potřebných věcí obsahovalo piliny, hlínu, prach a další nedílné součásti.
,,...Co? No, staříčku, já jsem zrovna na lešení a držím v ruce kýbl s barvou." pravil tatínek Mira do mobilu. Chvíli poslouchal, co mu říká a pak pravil: ,,Dobře, no. Jo. Bude určitě ráda. Jo. Jenda není doma. Jo. Pozdravuj babičku. Ahoj." Ještě chvíli měl mobil u ucha a pak jej schoval do sterilizované kapsy u montérek. A já měla neblahé tušení. Tak neblahé, že jsem se chtěla zvednout ze schodku, na němž jsem do teď seděla, a utéct do chladné kuchyně. Tento plán ztroskotal na mých bolavých zádech a moc dobře zavřených dveřích.
,,Evi? Pojď sem na chvíli!" Útěk nevyšel a tak jsem jen oddaně sklopila oči a odšourala jsem se ke garáži. Kdybych měla ocas, stáhnu i jej.
,,Staříček už přes vlasy nevidí na cestu a tak se mu podařilo, že píchl kolo a sám by cestu pro novou duši a plášť nezvládl. Je objednaný k holičce a nemá se tam jak dostavit. A tak tě prosí, jestli bys mu duši a plášť nedovezla." Tak. To bylo horší, než jsem si předtím myslela. Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla, abych překonala všechny ty nadávky a slova, co mě napadaly jako odpověď. Znova se mi nadávky vracely do úst, ale úspěšně jsem je polykala. Znova jsem se zhluboka nadechla, abych se přesvědčila, že je to maličkost a že bude ode mě hezké, když to pro dědu, jež se nazval staříčkem už ve svých padesáti letech, udělám.
Projížďka na kole byla velmi příjemnou a já se snažila ponechat si co největší kus pozitivního myšlení. Šlapala jsem a do tempa si zpívala rytmickou melodii mé vlastní tvorby:,,Kam-bo-dža tutu. Kam-bo-dža tutu. Ukurewe. Ukurewe!" Když byla písnička v nejlepším a já si konečně nasadila tempíčko, začalo pršet! Začalo pršet! Úplně bez milosti! A bez ohledu na mou situaci! Bez nejmenších zábran! Zkrátka úplně jen tak zničehonic! ,,To je prostě skvěly! To je neskutečně úžasny! Já zmoknu! A budu mít úplně mokré vlasy! A to oblečení... no...Bomba!" Vlastně už to bylo moc dávno, co jsem zmokla. Už to bylo moc dávno na to, abych dnes zůstala suchá.
Kapky deště radostně hopsaly po silnici, lepily se mi na kola a osvěžovaly mi záda, abych se náhodou nezpotila. Vesnicí se rozezvučel vodní orchestr a snažil se zapojit všechny kolem. K mé smůle i mě. Nenechala jsem se dlouho pobízet a pod přilbu jsem trousila nadávky a sprostá slova určená tomuto geniálnímu přírodnímu koncertu. Nakoupila jsem duši a plášť a jela a jela a jela a jela a pak už bylo jedno, jestli bude pršet dál a nebo přestane, protože mokrá bych byla stejně. S tímto pocitem jsem otevírala branku babiččina a staříčkova obydlí. Opásaná pláštěm, s duší v ruce jsem s brankou sice chvíli bojovala, ale nakonec už jsem stála v předsíni. Vodník Česílko byl oproti mě suchá hadra. Dívala jsem se na staříčka skrze okna, jenž oddělovala předsíň od kuchyně, v níž seděl. Staříček pomalu pozvedl hlavu od stolu právě v momentě, kdy si chtěl kousnout do krajíce chleba, takže mu ústa zůstala otevřená. Až si to uvědomil, zavřel pusu a ticho prolomil klidným odkašláním. A já už jsem konečně mohla promluvit. Konečně jsem totiž chytla dech, po kterém jsem předtím dlouho lapala.
,,Ahoj, Staříčku. Tady ti vezu tu dušu a plášť." Usmála jsem se a v ten samý okamžik mi z nosu spadla kapka.
,,Ja. Děkojo. Polož to tam na skřiňku. Já to asi nechám na zitra. Dnesky ož nikam nepojedo. Co za to bodeš chtit?" V ten okamžik jako by mě někdo takhle celou mokrou vzal a strčil do mrazáku. Nebyla jsem schopna slova, pohybu, čehokoli. Jen jsem zamrkala. Nemohla jsem slyšet dobře. Určitě mi napršelo do uší. Ale jeho tvář mi potvrdila to, co říkal. A po nějakém soucitu na ní nebylo ani památky. A já jsem se přesto všechno, co jsem teď slyšela, na staříčka podívala, usmála se a řekla:,,Tož, to nestojí za řeč. Snad jen Pámbů zaplať." snažila jsem se žertovat a celé to brát jako dobrý vtip . Staříček se na mě zcela vážně podíval a pravil:,,Tož teda Pámbů zaplať."
Měla jsem v plánu jet do města, v autobuse se mírně zpotit, poslechnout si dvě tři písničky a nervózně, přesně na čas a hlavně s klidnou hlavou dorazit do čajovny, kde by už určitě čekal ten kluk, co mě kdysi potkal kdesi a chce mě potkat ještě jednou a ne jen kdysi a kdesi a ne jen na chvíli.
A tak jsem jela do města, v autobuse jsem mírně uschla, poslechla si dvě tři písničky a nervózně, o hodinu později a úplně s mokrou hlavou jsem dorazila do čajovny.

sobota 2. července 2011



(V bublině psáno jest: Dámo, s jedním ani s milionem takových balónků nevzlétnete. To mi věřte. Lítat umí jen duše.)

pátek 27. května 2011

Chci kreslit!


Kdysi

Vzala jsem pastelku
a nakreslila tebe
všechno jen zářilo
a ožilo nebe

Dneska

Hlava chytá lelky
a já tebe zas
zmizely pastelky
a někdo barvy zhas

Jednou

Najdu znovu pastelku
mně nestačí pero
rozsviť barev baterku
už nechci jen šero



pondělí 23. května 2011

Očista


Kartony plnotučného mléka

proléváme tělem

děláme tak po léta

a podle toho taky s*rem


středa 27. dubna 2011

O bytě.



Řekla jsem Ti:

Zítra ráno mě prosím vzbuď
Už nemám sílu ani chuť
(vstát)
Dám ti své klíče od bytu
ukáže ti co je ve skrytu
(mě)

A zalívej tam kytky
a větrej.
(jo?)



...zapomněls?



úterý 29. března 2011

Přátelství

Přátelství. Slovo s překřičeným významem? Nebo důležitý pojem, se kterým by se mělo šetřit?
Dnes a denně slyším ze všech stran o přátelství, víře v druhého člověka, pomoci bližnímu. Ale mám pocit, že většina z nás se tím slovem ohání přesto, že neví, co obnáší.
Mít rád. To nejmenší a zároveň největší, co člověk člověku může dát. Porozumět. Přesto, že se nám názory toho druhého příčí. Uznat je, pochopit je a přijmout. Přehlížet. Chyby přítele, ale vědět o nich. Být oporou. I ve chvílích, kdy ten druhý o tom neví, ve chvílích, kdy o to nestojí, ve chvílích, kdy jsme pro něj tím posledním.

Seděla jsem v noční lince a jela domů. Dívala jsem se z okna, kolem mě se míhaly stromy, domy a jen pouliční osvětlení mi tuto podívanou kazily a tak jsem se chvílemi dívala na sebe samotnou v odraze okna. Dívala jsem se do svých očí a snažila jsem se v nich něco přečíst, ale nakonec jsem byla ráda, když můj odraz postupně slábl, a já se zase mohla rozhlédnout po okolním světě.
Napadlo mě, že přesně tohle je to. Ta lidská pouť po světě. Člověk si tak jede tím svým nočním autobusem, zajímá se o lidi kolem, má o ně starost, snaží se, aby byl oblíbený, aby dělal ostatním radost, žil pro své přátele a vybíral správné cesty pro svůj autobus. Dívá se oknem ven, pozoruje dění kolem a je rád, že je jeho součástí. Pak však přijdou chvíle, kdy nevidíme, díky lampám, z vlastního autobusu nic než svůj odraz , své oči a mermomoci se snažíme jim porozumět, najít v nich něco, co nám napoví, kudy jet dál. Nebo se zkrátka necháme unést krásou sebe samého, vpijeme pohled do vlastních očí a žijeme s pocitem, že nic krásnějšího, než my sami, nás nemohlo potkat. Pak už nikdy nedokážeme pohlédnout ven, potkat jiný autobus a ubírat se stejným směrem.
V tu chvíli jsem byla vděčná za to, že si vybírám cestu, kde je co nejméně pouličních lamp, protože to nejjasnější světlo mi dokážou dát jen autobusy, se kterými sdílím podobnou cestu.

A tohle je přátelství, hnát se tmou pro své blízké a doufat, že oni nám posvítí.

sobota 19. března 2011

Zeď u postele



Hrubé zdi plné malých kamínků

dotýkám se ráda

Oživí mi vzpomínku

na Tvá uhrovitá záda



středa 16. února 2011

Pod lampou stojí jen hlupáci


Kde zůstaly ty chvíle, když jsme po tmě na chodbě s ulovenou baterkou hráli, kdo dřív chytne světlo na stěně? Kde se zapomněly chvíle, kdy jsme při večerní procházce s rodiči šlapali sourozencům po stínech? Stoupnout na hlavu cizímu stínu bylo vítězství. Ten druhý se většinou rozbrečel.
Kam se vlastně ztrácí člověku dětství? Kam mizí tyhle hry? Mizí snad s naivitou v krásný svět? Mizí s prvními doteky dospělosti?

Kráčela jsem večerem a spěchala jsem tak, jak už spěchám několik let. Míjela jsem světelné lampy, přemýšlela jsem a vlastně nemyslela na nic, a přede mnou šel muž. A já omylem šlápla na hlavu jeho stínu. Probudilo se ve mně to cosi dávno zasypaného čerstvějšími zážitky a já ucítila v sobě malou holku. Srdce mi poskočilo, protože dupnout na hlavu soupeře bylo přeci vítězství. To malé, co se procitlo, se chtělo vysmívat a posmívat prohranému stínu. Jen stěží jsem se udržela. Můj stín tedy hopsal stejně jako já a já dál spěchala k domovu.

Hra stínů byla zvláštní. A zdála se být tak podobná jako lidské žití. Znova a znova se ukazovaly stíny, když postava vyšla ze tmy a byla ve světle lampy. V ten okamžik se rodily vysoké, černé stíny plné dynamiky a krásy. Jak se blížily k lampě měnily se, křivily a zmenšovaly se. Stíny sice zase rostly a sílily, ale až v okamžiku, když se vzdálily aspoň trochu světlu. A já cítila, jak podobné je to lidskému životu. Na svět přichází noví tvorové, neposkvrnění špínou světa, s touhou žít, vlastnit city, bez touhy po moci a penězích, nedotknuti světem a jeho křivostí. Postupem času však tyhle rarity a osobnosti začínají potlačovat své jádro a snaží se přizpůsobit světu a svět se snaží přizpůsobit tyhle originály většině. Dělá z nich roboty, podrazáky a lidi bez srdcí, pokřivené dobou, prioritami světa, módou a ... Pak už je vždy na nich jak moc se jim tenhle život v záři lampy líbí. Někteří v reflektorech stojí celý život, zdají se být úspěšní a dokonalí. Sami sebe však někde ztrácejí. Jiní pochopí, že život není jen přímé světlo a hledají ve tmách před sebou. Hledají sebe, sílí jejich charakter a oni se stávají těmi správnými lidmi.
Lampy mi promítaly lidské lopocení po světě a já si jen přála, abych nezůstala stát přímo pod lampou. Přímo u lampy zůstávají stát jen hlupáci.

sobota 12. února 2011

Velké malé štěstí

Žila, byla jedna šťastná rodina. Rodiče měli kupu dětí a ty jim dělaly radost. Rostly jako z vody, byly bystré, pozorné a na svět se usmívaly. Jednou se tak událo, že k nim přibylo ještě jedno krásné, okaté miminko. Všichni jej měli rádi a stalo se zlatíčkem celé rodiny. Až jednou maminka zbystřila, protože ostatní děti v okolí pásly koníčky, převalovaly se na bok,a jen to její malé zlatíčko stále jenom hajalo a usmívalo se na všechny kolem.
,,Dětská mozková obrna zasáhla kompletně pravou hemisféru, centrum řeči a pohybu. Netušíme, kdy si tím Toníček vůbec prošel. Tak či tak nebudeme vám dělat zbytečné naděje: vaše děťátko nejspíš nikdy nebude chodit a mluvit." Znělo v uších mámě, tátovi. Tohle nemohla být pravda. Mají tři děti a. A proč zrovna oni? Proč zrovna on? A jak je to vůbec možné? Zvládnou to? A co jejich ostatní děti? Co všechno je čeká? Desetileté holčičce, dvanáctiletému chlapci nedocházelo skoro nic, jen viděli maminku častěji brečet a méně se usmívat. Oběma rodičům přibyly vrásky a zvážněli. …
…Vojtova metoda to měla aspoň trochu zlepšovat. Měla cvičit Toníkovy reflexy v různých bodech na těle. Ačkoli to zní skvěle a fantasticky pro rodinu tohle cvičení bylo utrpením. Toníček při cvičení plakal, vlastně neplakal, ale řval, a všem to dralo uši. Maminka plakávala s ním. Nechce ho trápit! Vždyť to stejně nepomáhá. Jak tohle někdo může vůbec dopustit? Tondovo usedavé plakání ji bralo za srdce a ona přesto pokračovala. Sem tam měla nutkání se vším praštit a odejít. Ale to přece nemohla. Má manžela a ten jí pomáhá, drží ji. Není v tom sama. Nikdy v tom nebude sama. Když nic jiného, on byl pro ní jistota.…
…I stalo se, že to malé už víc jak roční děťátko se začalo plazit. Tehdy jeho vrstevníci dělali první krůčky a on byl rád, že utáhne sám sebe jednou rukou a jednou nohou. On se plazí! Jejich syn už jen neleží. Seženou kočárek, seženou zdravotní botičky. Ať aspoň trochu vypadá k světu. A koupí záplaty na rozedřené punčocháčky. A ... objevila se naděje
A jednou, když to vůbec nikdo kolem nečekal, uviděli zázrak. Toníček stál v postýlce. A tehdy to nebylo naposled. A tak začal chodit, smál se, zahrnutý láskou, v noci oplakáván maminkou, opečováván sourozenci, milující bitky, pohádky a auta. Podle jeho poskládání priorit taky zněla jeho první věta:,, Pojedeme autem pá." Věta dítěte na nohách, co nikdy nemělo chodit a mluvit. Ta věta se stala vyjádřením každé jeho emoce. Po každé zněla jinak. Nadšeně v radosti, ublíženě v rozzlobenosti, dokonce si ji zpíval s melodií Kobry 11.
Dnes chodí, běhá, skáče, mluví, počítá, čte. Dělá radost. Přestože si nikdy nezaváže tkaničky a chce být fotbalistou, přestože nosí košile, ale nikdy si je sám nezapne. Všechno je to tak strašně moc, když v uších stále zní ,,Dětská mozková obrna zasáhla kompletně pravou hemisféru, centrum řeči a pohybu. Netušíme, kdy si tím Toníček vůbec prošel. Tak či tak nebudeme vám dělat zbytečné naděje: vaše děťátko nejspíš nikdy nebude chodit a mluvit."
Žije a je jedna šťastná rodina. Ještě o tolik šťastnější než byla předtím. Stal se u nich totiž jeden malý-velký zázrak. Váží si tolik toho, co získali jedním velkým-malým neštěstím. Jednou se tak stalo, že k nim přibylo ještě jedno krásné, okaté dítě.

neděle 6. února 2011

Netrpělivá ve frontě na maso

Já v tu dobu spala jsem
s takovým velkým mamlasem.

Byla bída, žebrota.
Šikla se nám flákota.

Řekla jsem si: ,,Musím povinně
řezníka mít v rodině.

S pozdravem Melinda Gates