Ten nápad tam někde byl

Když jsem seděla v kavárně na Náměstí republiky a pila své kafe, na stole jsem měla čerstvě vypůjčené knihy, cítila jsem se strašně americky. Chyběl mi jen notebook, cigareta v ruce a nápad.
Nápad tam někde poletoval, ale já ho nemohla zachytit do svých sítí, nemohla jsem ho ulovit. Byl neposedný jako motýl na louce. A tak jsem jen seděla, pila kávu a pozorovala jsem lidi kolem sebe. Zaujal mě jeden mladý muž, co usedl ke stolu určenému pro pět lidí. Čekala jsem, že za chvíli za ním někdo přijde. Někdo další. Jeho kamarádi či podobně.
Srkala jsem kávu, chvíli se koukala z velkého okna kavárny, chvíli jsem četla a po očku jsem sledovala toho muže. Mohl mít tak kolem dvaceti pěti let a zdál se být pohledný. Jeho pohyby byly pomalé a rozvláčné. To jsem vypozorovala z toho, když se každých pár okamžiků sklonil ke své tašce s notebookem a nebo když šáhl po šálku kávy. Byl svým způsobem zvláštní a jeho flegmatičnost spojená s nejistými pohyby mě rozhořčovala a nenechala mě klidnou. Zřejmě ta taška, v níž se neustále hrabal, byla nová, jinak si nedovedu vysvětlit jeho počínání. Vytáhl z ní jedny noviny. Složil je a zase je schoval. Vytáhl druhé noviny a položil si je na stůl. Do nich se však nezačetl. Usrkl kávu, a znovu noviny schoval. Usrkl kávu a vytáhl peněženku. Usrkl kávu a vytáhl klíče. Usrkl kávu a byl to taky poslední doušek jeho dopolední kávy. Seděl u stolu pro pět lidí. Čtyři židle byli volné a to ve mně umocňovalo pocit, že je opuštěný. Tak opuštěný, že jsem měla chuť přizvat ho ke svému barovému stolku a k jedné volné barové židličce. Nakonec jsem si to však rozmyslela. Třeba by mu můj stůl připadal malý. Navíc by se nemohl sklánět ke své nové tašce. A neznal mě. A nezdál se být klukem, který si jen tak přisedává k cizím dívkám a ještě k tak malému stolku.
Pak odešel. A já nepoznala ani jeho jméno.
Teď jsem dlouze psala o ničem. O lidských myšlenkách a o mých myšlenkách, které se možná zdají být v lecčem zcela zbytečné a k příběhu takové myšlenky nestačí. Ale nápad v té kavárně ještě pořád lítal a já měla oči i sluch nastražený, aby mi něco neuniklo. Sklonila jsem přesto hlavu zpátky ke knize, co jsem si vypůjčila, a začetla jsem se. Káva chladla a já jsem najednou ucítila zvláštní pocit. Pocit, že na mě někdo mluví. Nezdálo se mi to. Vždycky poznám, když na mě někdo mluví. Člověk to cítí. Jacísi dva mladíci se mě ptali, jestli je u protějšího stolu volno. Nechápala jsem, proč se ptají mě. Jak je to vůbec napadlo zeptat se někoho, kdo sedí u svého stolu, je sám a jedno místo a jeden stolek mu stačí. Zvedla jsem hlavu, vzpamatovala jsem se z toho, že na mě někdo mluví, usmála jsem se a laskavým hlasem jsem prohlásila, že nejspíš ano, co jsem si tak všimla. Šli si sednout k tomu stolu a přesto, že jsme spolu mluvili, zůstali jsme si stejně vzdálení jako předtím, když vstoupili do kavárny a hledali místo k sezení. A zas jsem neznala ani jejich jména. Mohla jsem říct, že stůl je obsazený, ale že si klidně můžou přisednout ke mně, když si seženou jednu židličku. Přesto si myslím, že bychom nadále mlčeli a byli si stejně vzdálení jako předtím. Neřekli by mi svá jména, nechtěli by si se mnou povídat. Zkrátka jen chtěli vědět, jestli je u protějšího stolu volno. Stejně mě pořád trápí otázka, proč že se to ptali mě?
Seděla jsem v té kavárně ještě dlouho a taky jsem dlouze přemýšlela a chytala ten nápad, který byl ve vzduchu cítit, jak mává křídly a víří vzduch. Jak asi může být těžké stát se spisovatelem? Jak se to tak vlastně stane, že vás považují za spisovatele? Je to tak jednoduché a přesto na výsost složité. Musíte něco napsat a lidem se to musí líbit. Což o to. Napsat něco nemůže být taková dřina, horší je o to, psát o něčem. No asi jsme si teď právě všichni všimli, že nápad jsem nechytla.