Muž

Nastoupil do autobusu společně s ní. S tou ženou, kterou jsem od prvního okamžiku neměla ráda. Mluvila s ním. Pořád mu něco říkala. On jen oddaně přikyvoval, neposlouchal ji a raději se díval po místě, kam by si sednul. Chvíli jeho hnědé oči hleděly do těch mých a pak zase odvrátil hlavu. Byl to starší muž s trochou šedivých vlasů a plnovousem.
Pozorovala jsem tu ženu, jak s ním jedná, jak neumí zavřít pusu a jak za všechno může on. Nemám ráda ty staré ženské, co si myslí, že jsou nejchytřejší, ví všechno nejlíp a k tomu všemu jsou škaredé a protivné. Nechtěla jsem, aby ten pán byl s ní, aby jí patřil, aby na něj mohla být taková.
Paní si konečně našla místo k sezení a ho nechala na pospas plnému autobusu, nechala ho stát u dveří a bez jediného slova od něj odešla. On se rozhlížel po autobuse a v rukách měl nákupní tašky. Zajisté plné hadříků pro ni. Měl krásné hnědé oči plné žalu a i když mu jedno oko ujíždělo, připadal mi tak neskutečně krásný a to i přesto, že měl přes padesát let.
Na další zastávce na něj ta žena přes půl autobusu zařvala, že budou vystupovat. Sama vystoupila zadními dveřmi a on zůstal s nákupními taškami u prostředních dveří. Jako naschvál se mu dveře nechtěly otevřít. Položil ty přeplněné tašky, zmáčkl tlačítko otevřít a nic. Dveře zůstaly nehybně zavřené. Po pár sekundách, jenž mně i tomu pánovi musely připadat neskutečně dlouhé, si toho všiml řidič a dveře mu otevřel. Pán už stál ve dveřích a chtěl vylézt, když v tom se dveře z ničeho nic zavřely. Schytal to. Dveře ho bouchly do ruky a do hlavy. V ten okamžik mně vyhrkly slzy. Bylo mi ho neskutečně líto. Tak líto jako ještě nikdy nikoho. Dveře se pak znovu otevřely a on vystoupil.
Autobus se rozjel. Ta žena za okny vedle něj zase otevírala pusu a gestikulovala. A on tam jen stál a bolela ho ruka a hlava. Obraz těch dvou byl tam na zastávce a vzdaloval se. Ve mně však zůstal ten zvláštní smutek, ta touha mu pomoci. Padla na mě těžká úzkost, bolela mě u srdce, tlačila mi na plíce, vyrážela mi do očí slzy. Ten muž se zdál být ve světě tak ztracený. Chtěla jsem mu pomoci naleznout věci krásné, vyzdvihnout jeho hnědé oči, naučit ho se smát. Chtěla jsem ho obejmout. Být s ním. Chtěla jsem s ním mlčet.V tu chvíli jsem věděla, že bych to uměla, měla jsem pocit, že kvůli němu bych se to naučila. Chtěla jsem se na něj usmívat, dívat se do těch jeho smutných očí, vzít všechnu tu jeho bolest na sebe a cítit ji s ním. Chtěla jsem, aby o mně věděl. Aby nebyl sám. Jeho smutek mě zasáhl nejhlouběji jak mohl. Cítila jsem, jak moje srdce sténá za něj. Probudil ve mně všechnu lítost, co jsem v sobě jen mohla najít.
Když jsem však vystupovala z autobusu, začala jsem se bát té pravdy, že možná nechtěl být nikým litován. Přemýšlela jsem nad tím, že bych ho tím možná urazila. Možná by se hněval a otočil se ke mně zády...
Všechno to bylo prazvláštní. V tom autobuse jsem k němu měla tak blízko a najednou mi došlo, že všechno je jinak. Protože nikdo, kdo nepostrádá svou hrdost, není rád litován v takové míře, jako jsem litovala já toho muže.

Čerstvý podzimní den - první

Hlava byla ze školy jako medicimbal, možná i větší, na ruce ani jedny hodinky, v ruce knihu a kabát, protože podzimní počasí je strašně zrádný a dělá si co chce. Stejně jako po zbytek roku.

Seděla jsem na lavičce už nějakých pár minut. Ovšem nevím, jak dlouho jsem tam seděla, protože hodinky jsem na té ruce vážně neměla a do kabelky pro mobil bylo daleko. A tak jsem jen seděla dál a čekala jsem. Někdy jen tak sedím a čekám. To je většinou nejpohodlnější styl čekání. A vůbec nejlepší je si sednout na místo, kde prochází co nejvíc lidí.To mi zaručuje, že se nebudu nudit. Měla jsem špinavý tkaničky a zlomenej nehet. Když jsem si sedala na lavičku, nikdo jiný na ní neseděl. Zrovna při úvaze, jestli si mám ukousnout i tu druhou nezalomenou část nehtu, si na druhou stranu lavičky sedla starší paní a já jsem si všimla, že ve tváři se ji nesmazatelně vepsaly starosti života. Nezajímala jsem ji já ani to, že jsem byla ráda, když jsem na lavičce seděla sama. Ale vlastně mi nevadila. Aspoň mě vytrhla z myšlenek o nehtech a zadívala jsem se kolem sebe.
Na náměstí republiky, poblíž knihovny, mé oblíbené kavárny a Muzea bylo plno lidí a já jsem se snažila zachytit útržky rozhovorů. Něco nebo někoho zajímavého. Trochu jsem doufala, že se tam něco přihodí a já o tom budu moci něco napsat.
„ Tohle je Martina a Lucku už znáš, že? Čekáš tu dlouho?“
„Vlastně ani ne, před chvilkou jsem dorazila. Tak kam vyrazíme? Do kaféčka?“ čtyři mladé dívky se odebraly směrem ke kavárně.
Mladík na vedlejší lavičce vypadal, že taky na někoho čeká, ovšem neřekla bych, že by mi lezl do zelí, že by snad čekal, že se něco přihodí. Prostě jen čekal. A pokukoval. Neviděla jsem po kom, ale pokukoval. A myslím, že kluci, kteří jen tak nenápadně pokukují jsou nejlepší. Pojednou však vstal, roztáhl paže a já viděla, jak k němu běží usmívající se dívka. Přece se dočkal. A myslím, že už pak ani nepokukoval. Oči už ponechal jen jí. A bylo mi z toho fajn. Pořád se mluví o tom, že lidi jsou víc vypočítaví a míň milují. Ale když vidím něco takového, uklidním se a vím, že láska neodmyslitelně patří k lidem a že tu vždycky byla a pořád bude.
Cizí řeč. Ani angličtina ani němčina, ale nějaká strašná hatlamatilka. To jsem zaslechla nemusela jsem se ani rozhlížet, protože najednou vedle mě seděli dvě muslimky. Zahalené v šátcích. Bylo to zvláštní. Sedět tady v České republice a mít vedle sebe dvě muslimky, nerozumět jim a mít pocit, že sedím na špatné lavičce. Poslední myšlenka byla ošklivá, věděla jsem to a styděla jsem se za ni. Měla jsem potřebu se jim omluvit za to, že jsem tam seděla a chtěla jsem si odsednout. Pak jsem se zasmála sama sobě, začala jsem poslouchat jejich řeč a zas jsem cítila, že je všechno v pořádku.
Pofukoval vítr, hrál si s odpadky na zemi, zaplétal se lidem do vlasů, ve vzuchu bylo cítit čtvrteční odpoledne a minuty asi ubíhaly. Přicházeli a odcházeli noví lidé, projelo mnoho tramvají a nestalo se nic zásadního. Zkrátka byl úplně obyčejný den a já měla potřebu zachytit jej. Ten obraz Náměstí republiky, mé pocity, mou snahu o nápad. Mám pocit, že tohle je přesně život. Snaha pochytit každý okamžik, snaha o nejlepší žití, snaha zapojit do života všechny smysly. Snaha říkat jen ty nejhezčí slova. Snaha žít co nejlíp.
Hlava už vůbec nebyla jako medicinbal, byla lehká jako peříčko, hodinky na ruce mi nescházely, kniha a kabát byly v ruce. Čekala jsem na něj. A on pak přišel.

Nejsem nic
a jsem ještě míň
Když ulehnu v lese pod stromy
a zahalí mě stín

Když cítím sílu větru,
a koruny stromů rostou
do nebes
a slunce mezi větvemi
kreslí na spadené jehličí
obrazec.

Pak připadám si ještě menší
než docela malý mravenec.

Protože mi chybí pokora.
Vždyt mocná je
Příroda!

Nejsem nic a jsem ještě míň, když ulehnu v lese pod stromy, když cítím sílu větru, když koruny strom rostou až do nebes, když slunce proniká mezi větvemi a kreslí obrazce na spadené jehličí a udusanou zem. Pak připadám si ještě menší. Než mravenec. Protože mi chybí pokora a úcta z přírody

* Nemůžu se rozhodnout, jestli je lepší báseň nebo próza. Tak tu nechám obojí

Ten nápad tam někde byl

Když jsem seděla v kavárně na Náměstí republiky a pila své kafe, na stole jsem měla čerstvě vypůjčené knihy, cítila jsem se strašně americky. Chyběl mi jen notebook, cigareta v ruce a nápad.
Nápad tam někde poletoval, ale já ho nemohla zachytit do svých sítí, nemohla jsem ho ulovit. Byl neposedný jako motýl na louce. A tak jsem jen seděla, pila kávu a pozorovala jsem lidi kolem sebe. Zaujal mě jeden mladý muž, co usedl ke stolu určenému pro pět lidí. Čekala jsem, že za chvíli za ním někdo přijde. Někdo další. Jeho kamarádi či podobně.
Srkala jsem kávu, chvíli se koukala z velkého okna kavárny, chvíli jsem četla a po očku jsem sledovala toho muže. Mohl mít tak kolem dvaceti pěti let a zdál se být pohledný. Jeho pohyby byly pomalé a rozvláčné. To jsem vypozorovala z toho, když se každých pár okamžiků sklonil ke své tašce s notebookem a nebo když šáhl po šálku kávy. Byl svým způsobem zvláštní a jeho flegmatičnost spojená s nejistými pohyby mě rozhořčovala a nenechala mě klidnou. Zřejmě ta taška, v níž se neustále hrabal, byla nová, jinak si nedovedu vysvětlit jeho počínání. Vytáhl z ní jedny noviny. Složil je a zase je schoval. Vytáhl druhé noviny a položil si je na stůl. Do nich se však nezačetl. Usrkl kávu, a znovu noviny schoval. Usrkl kávu a vytáhl peněženku. Usrkl kávu a vytáhl klíče. Usrkl kávu a byl to taky poslední doušek jeho dopolední kávy. Seděl u stolu pro pět lidí. Čtyři židle byli volné a to ve mně umocňovalo pocit, že je opuštěný. Tak opuštěný, že jsem měla chuť přizvat ho ke svému barovému stolku a k jedné volné barové židličce. Nakonec jsem si to však rozmyslela. Třeba by mu můj stůl připadal malý. Navíc by se nemohl sklánět ke své nové tašce. A neznal mě. A nezdál se být klukem, který si jen tak přisedává k cizím dívkám a ještě k tak malému stolku.
Pak odešel. A já nepoznala ani jeho jméno.
Teď jsem dlouze psala o ničem. O lidských myšlenkách a o mých myšlenkách, které se možná zdají být v lecčem zcela zbytečné a k příběhu takové myšlenky nestačí. Ale nápad v té kavárně ještě pořád lítal a já měla oči i sluch nastražený, aby mi něco neuniklo. Sklonila jsem přesto hlavu zpátky ke knize, co jsem si vypůjčila, a začetla jsem se. Káva chladla a já jsem najednou ucítila zvláštní pocit. Pocit, že na mě někdo mluví. Nezdálo se mi to. Vždycky poznám, když na mě někdo mluví. Člověk to cítí. Jacísi dva mladíci se mě ptali, jestli je u protějšího stolu volno. Nechápala jsem, proč se ptají mě. Jak je to vůbec napadlo zeptat se někoho, kdo sedí u svého stolu, je sám a jedno místo a jeden stolek mu stačí. Zvedla jsem hlavu, vzpamatovala jsem se z toho, že na mě někdo mluví, usmála jsem se a laskavým hlasem jsem prohlásila, že nejspíš ano, co jsem si tak všimla. Šli si sednout k tomu stolu a přesto, že jsme spolu mluvili, zůstali jsme si stejně vzdálení jako předtím, když vstoupili do kavárny a hledali místo k sezení. A zas jsem neznala ani jejich jména. Mohla jsem říct, že stůl je obsazený, ale že si klidně můžou přisednout ke mně, když si seženou jednu židličku. Přesto si myslím, že bychom nadále mlčeli a byli si stejně vzdálení jako předtím. Neřekli by mi svá jména, nechtěli by si se mnou povídat. Zkrátka jen chtěli vědět, jestli je u protějšího stolu volno. Stejně mě pořád trápí otázka, proč že se to ptali mě?
Seděla jsem v té kavárně ještě dlouho a taky jsem dlouze přemýšlela a chytala ten nápad, který byl ve vzduchu cítit, jak mává křídly a víří vzduch. Jak asi může být těžké stát se spisovatelem? Jak se to tak vlastně stane, že vás považují za spisovatele? Je to tak jednoduché a přesto na výsost složité. Musíte něco napsat a lidem se to musí líbit. Což o to. Napsat něco nemůže být taková dřina, horší je o to, psát o něčem. No asi jsme si teď právě všichni všimli, že nápad jsem nechytla.