Čerstvý podzimní den - první

Hlava byla ze školy jako medicimbal, možná i větší, na ruce ani jedny hodinky, v ruce knihu a kabát, protože podzimní počasí je strašně zrádný a dělá si co chce. Stejně jako po zbytek roku.

Seděla jsem na lavičce už nějakých pár minut. Ovšem nevím, jak dlouho jsem tam seděla, protože hodinky jsem na té ruce vážně neměla a do kabelky pro mobil bylo daleko. A tak jsem jen seděla dál a čekala jsem. Někdy jen tak sedím a čekám. To je většinou nejpohodlnější styl čekání. A vůbec nejlepší je si sednout na místo, kde prochází co nejvíc lidí.To mi zaručuje, že se nebudu nudit. Měla jsem špinavý tkaničky a zlomenej nehet. Když jsem si sedala na lavičku, nikdo jiný na ní neseděl. Zrovna při úvaze, jestli si mám ukousnout i tu druhou nezalomenou část nehtu, si na druhou stranu lavičky sedla starší paní a já jsem si všimla, že ve tváři se ji nesmazatelně vepsaly starosti života. Nezajímala jsem ji já ani to, že jsem byla ráda, když jsem na lavičce seděla sama. Ale vlastně mi nevadila. Aspoň mě vytrhla z myšlenek o nehtech a zadívala jsem se kolem sebe.
Na náměstí republiky, poblíž knihovny, mé oblíbené kavárny a Muzea bylo plno lidí a já jsem se snažila zachytit útržky rozhovorů. Něco nebo někoho zajímavého. Trochu jsem doufala, že se tam něco přihodí a já o tom budu moci něco napsat.
„ Tohle je Martina a Lucku už znáš, že? Čekáš tu dlouho?“
„Vlastně ani ne, před chvilkou jsem dorazila. Tak kam vyrazíme? Do kaféčka?“ čtyři mladé dívky se odebraly směrem ke kavárně.
Mladík na vedlejší lavičce vypadal, že taky na někoho čeká, ovšem neřekla bych, že by mi lezl do zelí, že by snad čekal, že se něco přihodí. Prostě jen čekal. A pokukoval. Neviděla jsem po kom, ale pokukoval. A myslím, že kluci, kteří jen tak nenápadně pokukují jsou nejlepší. Pojednou však vstal, roztáhl paže a já viděla, jak k němu běží usmívající se dívka. Přece se dočkal. A myslím, že už pak ani nepokukoval. Oči už ponechal jen jí. A bylo mi z toho fajn. Pořád se mluví o tom, že lidi jsou víc vypočítaví a míň milují. Ale když vidím něco takového, uklidním se a vím, že láska neodmyslitelně patří k lidem a že tu vždycky byla a pořád bude.
Cizí řeč. Ani angličtina ani němčina, ale nějaká strašná hatlamatilka. To jsem zaslechla nemusela jsem se ani rozhlížet, protože najednou vedle mě seděli dvě muslimky. Zahalené v šátcích. Bylo to zvláštní. Sedět tady v České republice a mít vedle sebe dvě muslimky, nerozumět jim a mít pocit, že sedím na špatné lavičce. Poslední myšlenka byla ošklivá, věděla jsem to a styděla jsem se za ni. Měla jsem potřebu se jim omluvit za to, že jsem tam seděla a chtěla jsem si odsednout. Pak jsem se zasmála sama sobě, začala jsem poslouchat jejich řeč a zas jsem cítila, že je všechno v pořádku.
Pofukoval vítr, hrál si s odpadky na zemi, zaplétal se lidem do vlasů, ve vzuchu bylo cítit čtvrteční odpoledne a minuty asi ubíhaly. Přicházeli a odcházeli noví lidé, projelo mnoho tramvají a nestalo se nic zásadního. Zkrátka byl úplně obyčejný den a já měla potřebu zachytit jej. Ten obraz Náměstí republiky, mé pocity, mou snahu o nápad. Mám pocit, že tohle je přesně život. Snaha pochytit každý okamžik, snaha o nejlepší žití, snaha zapojit do života všechny smysly. Snaha říkat jen ty nejhezčí slova. Snaha žít co nejlíp.
Hlava už vůbec nebyla jako medicinbal, byla lehká jako peříčko, hodinky na ruce mi nescházely, kniha a kabát byly v ruce. Čekala jsem na něj. A on pak přišel.