Vánoce

Minulý rok měla jen malinký umělý stromeček. Ty čokoládové ozdoby na něm, které byly tvrdší než perníky, se musely každoročně schovávat na příští rok do krabice od bot do nejvrchnějšího fochu skříně po stařence.
Minulý rok na Vánoce si ta žena pustila dechovky, Tři oříšky pro Popelku a jakousi novodobou pohádku jen proto, aby zahnala smutek.
V obývacím pokoji byla dvě křesla. To jedno bylo opuštěné. Stará žena byla v domě úplně sama. Byly Vánoce a kolem ní kroužily jen vzpomínky zaprášené všedními událostmi. Byly Vánoce a ona nechtěla plakat nad tím, co bylo, co není a co bude. Chtěla se radovat.

,,Náá roho dil se Kriss tus Páán, vesel mé sé." Burácelo domovem šestičlenné rodiny. Dvěma malým dětem svítila očka a dva starší sourozenci se na ně dívali a měli radost z jejich radosti.Rodičové se drželi za ruce a sledovali všechny čtyři děti a brali je pořád všechny jako jejich malé, skvělé děti a byli rádi, že je mají.
Vedle stromečku seděla u štědrovečerní tabule dáma, jejich babička, a plakala. Na vteřinu si totiž vzpomněla, jaké Vánoce byly minulý rok. Ale vzápětí se ji už po tváří neřinuly hořké slzy bolesti a pocitu zbytečnosti, nýbrž slzy, co chutnaly jako doušek ze studánky štěstí.
Slavila Vánoce se svým synem a jeho rodinou. Slavila Vánoce se svými vnoučaty. Byla tady. Mohla tu být, mohla sedět, poslouchat a cítit opravdové Vánoce. Cítila kapra, cítila bramborový salát, cítila vůni vosku, buráků, vánočky. Cítila radost a spokojenost. Všude se pomalu ale jistě rozlézala pohoda. Všichni se radovali a smáli.
Babička sama nechtěla žádný dárek. Avšak jiskřičky v očích v tu chvíli měla snad zářivější než ty malé děti. Splnilo se jí jediné přání, které vlastně nikdy ani nevyslovila nahlas. Nebýt sama. A teď byla šťastná.
A právě toto jsou ty největší dary. Ty, co se na první pohled zdají nicotné. Jsou to dary, které člověk může rozdávat ať je chudý nebo bohatý. Jsou to dary, které člověka posunou do vyšších sfér radosti. Jsou to dary tak samozřejmé, ale opomínané. Ty nejmenší a přitom nedocenitelné. A když je člověk daruje, tak úsměv a radost v očích blízkých je to nejkrásnější poděkování. A o těchhle dárcích jsou přeci Vánoce.

Silvestr

Byl to zvláštní večer. Nejen protože byl Silvestr a všichni se svými předsevzetími chtěli po hlavě skočit do nového roku. (Je zvláštní, co udělá s člověkem jen číslo. Jak lidé najednou mají potřebu něco měnit. Jen protože jedno pitomé číslo je o trošku jiné.) Byl ale zvláštní hlavně proto, že u stolu se sklenicemi vína seděla skupinka úplně odlišných lidí, kterou spojovali stejní předci a podobné vlastnosti nebo jen svazky manželské, vztah dětí k rodičům, no zkrátka příbuzní. Seděli tam, bavili se, zpívali a vypadali spokojeně. Někteří se ovíněně usmívali, dalším klimbala hlava únavou a množstvím alkoholu. S nimi tam seděla i atmosféra. Nikdo ji nedokázal popsat, nikdo ji vlastně ani pořádně neviděl, nikdo pořádně nevěděl, kde se tam vzala, ale všichni moc dobře věděli, že tam je. Cítili ji, nasávali její vůni a bylo jim podivně.
Ozval se jeden vousatý muž v nejlepších letech. Měl ruměnce na tvářích a úsměv od ucha k uchu. Víno ho vždycky udělalo šťastným. V těchhle chvílích ho napadaly geniální věci. Tedy atmosféra ho pod stolem nakopla, on vstal a se sklenicí červeného vína pronesl do bujaré zábavy okolo stolu.
,,Teď bychom každý mohl shrnout, co pro něj letošní rok znamenal, za co by chtěl poděkovat a s čím by se s námi chtěl podělit." když pronesl tuhle větu, všichni se přestali smát a začali přemýšlet, co by ostatním rádi sdělili. Jakoby lusknutím atmosféra sjednala naprosté ticho.
Odkašlala si jedna žena podobně stará jako muž, kterému atmosféra vnukla ten nápad. Byla to čerstvě vdaná maminka se zrzavými vlasy, velkýma hnědýma očima. Čerstvě vdaná maminka s čerstvě narozeným miminkem měla 40 roků.
,,No. Víte. Chtěla bych říct. Že. Že jsem teď šťastná, jako jsem nikdy nebyla. Měla jsem jedno přání. A díky tady Tomášovi. Se mi mohlo splnit. Já jsem strašně vděčná za to moje malý miminko. Vlastně jsem už ani nečekala, že. Že někdy nějaké budu mít. Stalo se mi celým světem a ... Tome, moc děkuju. Za ten rok, co jsme spolu. Za to, žes mi dal Haničku. A. Že se o mě staráš. Já. Mám konečně svou rodinu. A. No myslím, že už zmlknu." Po tvářích se jí řinuly slzy jako hráchy, ale usmívala se. Byla opravdově šťastná.
Dřív to byla žena přísná na své neteře a synovce. Žena, která radila svým sestrám, jak vychovávat. Žena, co tvrdila, že jsou rozmazlení, žena, co se zdála být povrchní a zlá. Teď tady seděla, plakala. Milovala ho. Milovala své dítě. Najednou měla ráda všechny kolem sebe.
Tehdy tam u toho stolu všichni pochopili, že kdysi byla nešťastná, zahořklá a že stačilo tak málo a přitom tak moc. Všem se leskly oči, nevěděli co říct a ta přísná žena najednou byla lidskou bytostí.
Silvestr je krásná věc. A možná víc než nová předsevzetí je důležité shrnout si, co všechno se stalo. Někdy totiž zase o trochu víc pochopíme sami sebe a lidi kolem nás.

Babička (objevena 21.května v tajné komnatě blogu)

Na tyhle prázdniny čekala už od září, ale že dopadnou takhle, to ji ani ve snu nenapadlo. Bratr si zůstane doma a ona musí s rodiči strávit celé čtyři dny na chatě. Auto plné báglů, jídla a vůně jejich babičky. No. Nějak to dopadne. Ale rozhodně nehodlala spát s babičkou. V každém případě chce spát na pokoji s rodiči.

,,A nechceš si ty věci dát do té skříně, aby ses nemusela přehrabovať v tem batohu?"
,,Babi, mně je jedno, jestli to budu mít zpřeházený v batohu nebo ve skříni."
,,Ty, ale ty záda si schovej. Ani ti nevíš, jak je to nepřijemny mít nachlazený ledviny. Starej se o ně. Ať pak ještě nemáš nějaky problémy."
,,Jo, to je blbý triko, už je mi malý."

Jo. Takže to dopadlo přesně tak, jak nechtěla. A protože malé děti si mohou dovolit brečet a leccos si mohou vybrečet a není jim to blbé, nakonec skončila s babičkou na pokoji ona místo sestry.
Přes den tam být nemusela, takže to dokonce bylo fajn, protože většinu dne proležela u knížek, u angličtiny nebo u televize a babiččených telenovel. Myslela si, že nic horšího už ji na chatě nemůže ani potkat. Všechno ji postupně docházelo až večer...

Půjde spát dřív než babička, kdyby náhodou chtěla chrápat nebo cokoli jiného. Řekla si, že musí co nejrychleji usnout.
Nastal večer, cinzano bylo v celku stravitelné a poté se odebrala na pokoj.Prohlídla celou místnost a zmapovala, jestli náhodou někde není pavouk, aby pak kdyžtak mohla zakřičet a běžet pro tatínka. Žádné chlupaté stvoření neokupovalo pokoj a tak s klidem zhasla a šla spát. Tedy s relativním klidem. Hlavně se peřinou nedotýkat zdí a podlahy, aby pavouci neměli šanci vlízt jí pod peřinu. Co nejmíň se hýbat a rychle usnout.

,,Evi? Spíš?" zařvala šeptem babička. Ne, nebude odpovídat, musela by si s tou starou dámou povídat, rožla by a to zas ne. Už se jí dokonce zdál sen. Chce spát. Jo. Bude dál dělat, že babiččin šepot byl doopravdy šepot.
,,Jejamyho, kde mám ty brýle? Uf. Ty schody mně dávajou zabrat. " Bude spát, bude dál spát. Nebude si babiččené samomluvy všímat. Blik.
,,Nedá se nic dělat, ale já nemůžu najít krabičku na protézu." Pokojem se rozlilo světlo. Křáp. Buch. Ech.
,,Á, tady je." Cvak. Pokoj zahalila úplná tma. Jen ticho se tam stalo utopickým. Bylo až nemožné, kolik pohybů do postele musela ta stará žena udělat a s jakým rámusem se tam dopravila. Zabalila se do peřiny. Nahlas odvykládala Otčenášjenžsinanebesích a zmlkla. Vrtěla se. Pak se v pokoji rozhostilo ticho. Ovšem jen na necelých pět minut, ve kterých nebylo možné usnout. Pak převracení těla babičky vystřídalo hlasité chrápání. Mladé dívce se najednou chtělo začít brečet. Zoufale se snažila usnout a dělat, že neslyší chrápání...
Sen. Spánek. Konečně. BUM. Klika cvakla dvéře letí. A babička si to štráduje na záchod. NE! Proč to dělá? Proč ji mučí? Za půl hodiny usnula.
Spánek. Sen. Koneč...Kašel. Tak silný a dlouhotrvající, tak hlučný. Na tohle neměla nervy. Vzdala snahu usnout. Už jen čekala, až chata ožije.

,,Rejndrops kíp fólin on maj hed..." Rozeznělo se 6:30 z mobilu mladé dívky.
,,Tý, Evi, já jsem v noci vůbec nemohla spát. Byla jsem na záchodě asi třikrát, protože jsem přes den vypila asi 4 litry čaja. Když jsem večer přišla, tak už jsi spala. Slyšelas mě přicházet? Jo a strašně mě bolelo to koleno, tak jsem si ho v noci musela namazat indulonou. Bylo to celkem dosti cítit, tak jsem na chvíli otevřela okno, doufám, že ti nebyla zima. A taky jsem málem vylila ten hrnek s vodou, když jsem chytla záchvat kašle." Promluvila svým ranním basem, který se rozhléhal po celé chatě. Měla chuť si povídat.
,,Ne, babi, nic jsem neslyšela. Spala jsem jak zabitá."

Spala tak celé čtyři dny. A po prázdninách přišla do školy odpočatá a plná energie.

,,Na světě jsou jen dva druhy jídla - dobrý a hnusný. Pak už jedno, co v tom všechno je."

Já

Miluju ten pocit, kdy cítím nekonečnou svobodu. To přelétání očí po celé obloze, zkoumání všech těch malých jiskřiček na tmavěmodrém plátně. Jak zapomínám, kdo jsem, jak osvobozuju se od sebe samé, jak moje duše svítí nahoře s hvězdami a cítí se jako na začátku všeho.
Nenávidím školní osnovy, rozvržení učiva na měsíce, týdny, dny, hodiny...

Miluju laskavé oči, v nichž nacházím aspoň zábleskem útočiště.
Nenávidím obsazená parkoviště.

Miluju svět a lidi v něm.
Nenávidím lidi a svět.

Miluju
Nenávidím

...Miluju a nenávidím...

Lidé?

Jsme všichni prohnilí
a máme hole v ruce
a bijeme do lídí
a bijeme pěstmi prudce.

Jsme vskutku prohnilí
až do morku kostí,
v žilách nám tepe krev
naplněna zlostí

Po pravdě voláme
Do očí pak lžeme.
všechno tak děláme
pro to, co chceme.

Balíme hru na city
do falešných mašlí.
Měl bys tak žít i ty,
na city kašli.

(Zkouším si verše a zvracím své pocity. Toť vše)

Popcorn za bradavku

Celé to vypadalo jako rodinná idylka u odpolední kávy. Na parapetu opět ležel slovník cizích slov, hra scrrable čekala na konferenčním stolku, všude voněla henri káva a děti venku trápily kočky. Konečně nastala chvíle pro dospělé. Tedy i pro mě. Sama jsem se mezi dospělé zařadila i když tak nevypadám a i když mi vlastně ještě vůbec není osmnáct. Nejde tu však přece o věk ale o intelekt. A ten můj doopravdy za něco stál. Myslím, že to, co se nám stalo, o tom svědčí. Celé to svědčí o naší úplně normální, nudné rodině.
Sobotní odpoledne je u nás nejkrásnější odpoledne za celý týden. Od rána se uklízí a přes oběd se uklízí a uklízí se i po obědě a uklízí se třeba až do čtyř. Tuhle sobotu se uklízelo až skoro do půl páté. Ono to odpoledne je nejkrásnější asi proto, že se sedí v uklizeném domě, všichni máme pocit za dostiučinění, jsme utahaní, ale maminka je spokojená. A to je důležité. Aby maminka byla aspoň v sobotu spokojená. Po zbytek týdne totiž jen chodí po domě a brblá, že je tam nepořádek.
Zrovna tuto sobotu maminka vyklízela špajzku a našla tam dva balíčky popcornu. Divila jsem se, co u nás vůbec dělá takový popcorn. To u nás nebylo normální. Naši si sedli ke „kávičce“ a byli náramně spokojení. Všimla jsem si popcornu ležícího na stole a mezi řečí o novém vozíku na dřevo, který tatínek vyrobil, jsem zkoumala polské nápisy na obalu popcornu.
„Kde se u nás vzal popcorn, mami?“
„To nevím. Tak jak tak mám na něj chuť. Zajímalo by mě, jaká je to příchuť.“
Popcorn už nebyla jen okrajová činnost u pití kávy nýbrž káva se stala okrajovou činností při studování dvou balíčků popcornu. Polština nám všem strašně jde, takže jsme se vůbec nedozvěděli, jaký to je vlastně popcorn. Už jsem to nevydrželo, balíček jsem vytáhla z celofánu, ve kterém byl do téhle chvíle v bezpečí. Na zadní straně balíčku byla tabulka, která mluvila o době popcornu, kterou musí strávit v mikrovlnce, dle jejího výkonu. Velice praktická tabulka to byla.
Složitost přípravy popcornu však rostla, protože jsme vůbec netušili, jaký že to má naše mikrovlnka výkon. Během debaty, na kolik minut to tam asi strčíme, jsme se všichni automaticky přesunuli k mikrovlnce a začali jsme studovat, kde by tak mohlo být napsané, jak výkonnostně skvělá je naše mikrovlnka. Štítek s čísly však nikde nebyl. S tatínkem jsme otevřeli dvířka. Nic. Tatínek mikrovlnku povytáhl a koukli jsme se zboku. Nic. Z vrchu. A taky nic. Vtom se tatínek rozhodl, že ji celou vytáhne a mrkne se ze zadu. Mezitím naše pořádku chtivá maminka utřela vrch mikrovlnky, my s tatínkem jsme hledali watty a… Cvak! Tatínek zařval, zavřel oči a já jsem neměla ponětí co se děje. Napadlo mě, že do něj jde elektrický proud. Ale co s tím mám probůh dělat?
„Otevřete tu myčku!“ Bolestí už šílený tatínek zařval načež já s maminkou jsme mrkly na myčku. Byla otevřená. Proč chce zrovna teď, aby byla otevřená myčka? V momentě, kdy jsem na tím uvažovala, jsem to spatřila: Jeho triko. Ba nejen triko, ale hlavně jeho prso! Ano, jeho prso bylo zavřené v mikrovlnce. Navíc si dvířka držel vlastním tělem a nešla otevřít. Musela jsem mu to prso, zkrátka vyrvat ze dvířek. Řval na celé kolo, mikrovlnku zasunul zpátky, vyhrnul si tričko a studoval svou ubohou bradavku.
Musela to být neskutečná bolest. Taková bolest, že mu myčka a mikrovlnka přišla najednou tak stejná. Bylo to ale tak neskutečně komické a směšné, nenormální a absurdní, že jsem se zmohla jen na hordy smíchu. Kvůli pitomýmu popcornu, který jsme potom stejně spálili, musel tatínek podstoupit bolest, tuším, že nepopsatelnou.
Sobotní odpoledne u Zdráhalů muselo zvenčí vypadat a být slyšet velice prapodivně. Ještěže máme souseda úchyláka. Ten to třeba pochopí.

Muž

Nastoupil do autobusu společně s ní. S tou ženou, kterou jsem od prvního okamžiku neměla ráda. Mluvila s ním. Pořád mu něco říkala. On jen oddaně přikyvoval, neposlouchal ji a raději se díval po místě, kam by si sednul. Chvíli jeho hnědé oči hleděly do těch mých a pak zase odvrátil hlavu. Byl to starší muž s trochou šedivých vlasů a plnovousem.
Pozorovala jsem tu ženu, jak s ním jedná, jak neumí zavřít pusu a jak za všechno může on. Nemám ráda ty staré ženské, co si myslí, že jsou nejchytřejší, ví všechno nejlíp a k tomu všemu jsou škaredé a protivné. Nechtěla jsem, aby ten pán byl s ní, aby jí patřil, aby na něj mohla být taková.
Paní si konečně našla místo k sezení a ho nechala na pospas plnému autobusu, nechala ho stát u dveří a bez jediného slova od něj odešla. On se rozhlížel po autobuse a v rukách měl nákupní tašky. Zajisté plné hadříků pro ni. Měl krásné hnědé oči plné žalu a i když mu jedno oko ujíždělo, připadal mi tak neskutečně krásný a to i přesto, že měl přes padesát let.
Na další zastávce na něj ta žena přes půl autobusu zařvala, že budou vystupovat. Sama vystoupila zadními dveřmi a on zůstal s nákupními taškami u prostředních dveří. Jako naschvál se mu dveře nechtěly otevřít. Položil ty přeplněné tašky, zmáčkl tlačítko otevřít a nic. Dveře zůstaly nehybně zavřené. Po pár sekundách, jenž mně i tomu pánovi musely připadat neskutečně dlouhé, si toho všiml řidič a dveře mu otevřel. Pán už stál ve dveřích a chtěl vylézt, když v tom se dveře z ničeho nic zavřely. Schytal to. Dveře ho bouchly do ruky a do hlavy. V ten okamžik mně vyhrkly slzy. Bylo mi ho neskutečně líto. Tak líto jako ještě nikdy nikoho. Dveře se pak znovu otevřely a on vystoupil.
Autobus se rozjel. Ta žena za okny vedle něj zase otevírala pusu a gestikulovala. A on tam jen stál a bolela ho ruka a hlava. Obraz těch dvou byl tam na zastávce a vzdaloval se. Ve mně však zůstal ten zvláštní smutek, ta touha mu pomoci. Padla na mě těžká úzkost, bolela mě u srdce, tlačila mi na plíce, vyrážela mi do očí slzy. Ten muž se zdál být ve světě tak ztracený. Chtěla jsem mu pomoci naleznout věci krásné, vyzdvihnout jeho hnědé oči, naučit ho se smát. Chtěla jsem ho obejmout. Být s ním. Chtěla jsem s ním mlčet.V tu chvíli jsem věděla, že bych to uměla, měla jsem pocit, že kvůli němu bych se to naučila. Chtěla jsem se na něj usmívat, dívat se do těch jeho smutných očí, vzít všechnu tu jeho bolest na sebe a cítit ji s ním. Chtěla jsem, aby o mně věděl. Aby nebyl sám. Jeho smutek mě zasáhl nejhlouběji jak mohl. Cítila jsem, jak moje srdce sténá za něj. Probudil ve mně všechnu lítost, co jsem v sobě jen mohla najít.
Když jsem však vystupovala z autobusu, začala jsem se bát té pravdy, že možná nechtěl být nikým litován. Přemýšlela jsem nad tím, že bych ho tím možná urazila. Možná by se hněval a otočil se ke mně zády...
Všechno to bylo prazvláštní. V tom autobuse jsem k němu měla tak blízko a najednou mi došlo, že všechno je jinak. Protože nikdo, kdo nepostrádá svou hrdost, není rád litován v takové míře, jako jsem litovala já toho muže.

Čerstvý podzimní den - první

Hlava byla ze školy jako medicimbal, možná i větší, na ruce ani jedny hodinky, v ruce knihu a kabát, protože podzimní počasí je strašně zrádný a dělá si co chce. Stejně jako po zbytek roku.

Seděla jsem na lavičce už nějakých pár minut. Ovšem nevím, jak dlouho jsem tam seděla, protože hodinky jsem na té ruce vážně neměla a do kabelky pro mobil bylo daleko. A tak jsem jen seděla dál a čekala jsem. Někdy jen tak sedím a čekám. To je většinou nejpohodlnější styl čekání. A vůbec nejlepší je si sednout na místo, kde prochází co nejvíc lidí.To mi zaručuje, že se nebudu nudit. Měla jsem špinavý tkaničky a zlomenej nehet. Když jsem si sedala na lavičku, nikdo jiný na ní neseděl. Zrovna při úvaze, jestli si mám ukousnout i tu druhou nezalomenou část nehtu, si na druhou stranu lavičky sedla starší paní a já jsem si všimla, že ve tváři se ji nesmazatelně vepsaly starosti života. Nezajímala jsem ji já ani to, že jsem byla ráda, když jsem na lavičce seděla sama. Ale vlastně mi nevadila. Aspoň mě vytrhla z myšlenek o nehtech a zadívala jsem se kolem sebe.
Na náměstí republiky, poblíž knihovny, mé oblíbené kavárny a Muzea bylo plno lidí a já jsem se snažila zachytit útržky rozhovorů. Něco nebo někoho zajímavého. Trochu jsem doufala, že se tam něco přihodí a já o tom budu moci něco napsat.
„ Tohle je Martina a Lucku už znáš, že? Čekáš tu dlouho?“
„Vlastně ani ne, před chvilkou jsem dorazila. Tak kam vyrazíme? Do kaféčka?“ čtyři mladé dívky se odebraly směrem ke kavárně.
Mladík na vedlejší lavičce vypadal, že taky na někoho čeká, ovšem neřekla bych, že by mi lezl do zelí, že by snad čekal, že se něco přihodí. Prostě jen čekal. A pokukoval. Neviděla jsem po kom, ale pokukoval. A myslím, že kluci, kteří jen tak nenápadně pokukují jsou nejlepší. Pojednou však vstal, roztáhl paže a já viděla, jak k němu běží usmívající se dívka. Přece se dočkal. A myslím, že už pak ani nepokukoval. Oči už ponechal jen jí. A bylo mi z toho fajn. Pořád se mluví o tom, že lidi jsou víc vypočítaví a míň milují. Ale když vidím něco takového, uklidním se a vím, že láska neodmyslitelně patří k lidem a že tu vždycky byla a pořád bude.
Cizí řeč. Ani angličtina ani němčina, ale nějaká strašná hatlamatilka. To jsem zaslechla nemusela jsem se ani rozhlížet, protože najednou vedle mě seděli dvě muslimky. Zahalené v šátcích. Bylo to zvláštní. Sedět tady v České republice a mít vedle sebe dvě muslimky, nerozumět jim a mít pocit, že sedím na špatné lavičce. Poslední myšlenka byla ošklivá, věděla jsem to a styděla jsem se za ni. Měla jsem potřebu se jim omluvit za to, že jsem tam seděla a chtěla jsem si odsednout. Pak jsem se zasmála sama sobě, začala jsem poslouchat jejich řeč a zas jsem cítila, že je všechno v pořádku.
Pofukoval vítr, hrál si s odpadky na zemi, zaplétal se lidem do vlasů, ve vzuchu bylo cítit čtvrteční odpoledne a minuty asi ubíhaly. Přicházeli a odcházeli noví lidé, projelo mnoho tramvají a nestalo se nic zásadního. Zkrátka byl úplně obyčejný den a já měla potřebu zachytit jej. Ten obraz Náměstí republiky, mé pocity, mou snahu o nápad. Mám pocit, že tohle je přesně život. Snaha pochytit každý okamžik, snaha o nejlepší žití, snaha zapojit do života všechny smysly. Snaha říkat jen ty nejhezčí slova. Snaha žít co nejlíp.
Hlava už vůbec nebyla jako medicinbal, byla lehká jako peříčko, hodinky na ruce mi nescházely, kniha a kabát byly v ruce. Čekala jsem na něj. A on pak přišel.

Nejsem nic
a jsem ještě míň
Když ulehnu v lese pod stromy
a zahalí mě stín

Když cítím sílu větru,
a koruny stromů rostou
do nebes
a slunce mezi větvemi
kreslí na spadené jehličí
obrazec.

Pak připadám si ještě menší
než docela malý mravenec.

Protože mi chybí pokora.
Vždyt mocná je
Příroda!

Nejsem nic a jsem ještě míň, když ulehnu v lese pod stromy, když cítím sílu větru, když koruny strom rostou až do nebes, když slunce proniká mezi větvemi a kreslí obrazce na spadené jehličí a udusanou zem. Pak připadám si ještě menší. Než mravenec. Protože mi chybí pokora a úcta z přírody

* Nemůžu se rozhodnout, jestli je lepší báseň nebo próza. Tak tu nechám obojí

Ten nápad tam někde byl

Když jsem seděla v kavárně na Náměstí republiky a pila své kafe, na stole jsem měla čerstvě vypůjčené knihy, cítila jsem se strašně americky. Chyběl mi jen notebook, cigareta v ruce a nápad.
Nápad tam někde poletoval, ale já ho nemohla zachytit do svých sítí, nemohla jsem ho ulovit. Byl neposedný jako motýl na louce. A tak jsem jen seděla, pila kávu a pozorovala jsem lidi kolem sebe. Zaujal mě jeden mladý muž, co usedl ke stolu určenému pro pět lidí. Čekala jsem, že za chvíli za ním někdo přijde. Někdo další. Jeho kamarádi či podobně.
Srkala jsem kávu, chvíli se koukala z velkého okna kavárny, chvíli jsem četla a po očku jsem sledovala toho muže. Mohl mít tak kolem dvaceti pěti let a zdál se být pohledný. Jeho pohyby byly pomalé a rozvláčné. To jsem vypozorovala z toho, když se každých pár okamžiků sklonil ke své tašce s notebookem a nebo když šáhl po šálku kávy. Byl svým způsobem zvláštní a jeho flegmatičnost spojená s nejistými pohyby mě rozhořčovala a nenechala mě klidnou. Zřejmě ta taška, v níž se neustále hrabal, byla nová, jinak si nedovedu vysvětlit jeho počínání. Vytáhl z ní jedny noviny. Složil je a zase je schoval. Vytáhl druhé noviny a položil si je na stůl. Do nich se však nezačetl. Usrkl kávu, a znovu noviny schoval. Usrkl kávu a vytáhl peněženku. Usrkl kávu a vytáhl klíče. Usrkl kávu a byl to taky poslední doušek jeho dopolední kávy. Seděl u stolu pro pět lidí. Čtyři židle byli volné a to ve mně umocňovalo pocit, že je opuštěný. Tak opuštěný, že jsem měla chuť přizvat ho ke svému barovému stolku a k jedné volné barové židličce. Nakonec jsem si to však rozmyslela. Třeba by mu můj stůl připadal malý. Navíc by se nemohl sklánět ke své nové tašce. A neznal mě. A nezdál se být klukem, který si jen tak přisedává k cizím dívkám a ještě k tak malému stolku.
Pak odešel. A já nepoznala ani jeho jméno.
Teď jsem dlouze psala o ničem. O lidských myšlenkách a o mých myšlenkách, které se možná zdají být v lecčem zcela zbytečné a k příběhu takové myšlenky nestačí. Ale nápad v té kavárně ještě pořád lítal a já měla oči i sluch nastražený, aby mi něco neuniklo. Sklonila jsem přesto hlavu zpátky ke knize, co jsem si vypůjčila, a začetla jsem se. Káva chladla a já jsem najednou ucítila zvláštní pocit. Pocit, že na mě někdo mluví. Nezdálo se mi to. Vždycky poznám, když na mě někdo mluví. Člověk to cítí. Jacísi dva mladíci se mě ptali, jestli je u protějšího stolu volno. Nechápala jsem, proč se ptají mě. Jak je to vůbec napadlo zeptat se někoho, kdo sedí u svého stolu, je sám a jedno místo a jeden stolek mu stačí. Zvedla jsem hlavu, vzpamatovala jsem se z toho, že na mě někdo mluví, usmála jsem se a laskavým hlasem jsem prohlásila, že nejspíš ano, co jsem si tak všimla. Šli si sednout k tomu stolu a přesto, že jsme spolu mluvili, zůstali jsme si stejně vzdálení jako předtím, když vstoupili do kavárny a hledali místo k sezení. A zas jsem neznala ani jejich jména. Mohla jsem říct, že stůl je obsazený, ale že si klidně můžou přisednout ke mně, když si seženou jednu židličku. Přesto si myslím, že bychom nadále mlčeli a byli si stejně vzdálení jako předtím. Neřekli by mi svá jména, nechtěli by si se mnou povídat. Zkrátka jen chtěli vědět, jestli je u protějšího stolu volno. Stejně mě pořád trápí otázka, proč že se to ptali mě?
Seděla jsem v té kavárně ještě dlouho a taky jsem dlouze přemýšlela a chytala ten nápad, který byl ve vzduchu cítit, jak mává křídly a víří vzduch. Jak asi může být těžké stát se spisovatelem? Jak se to tak vlastně stane, že vás považují za spisovatele? Je to tak jednoduché a přesto na výsost složité. Musíte něco napsat a lidem se to musí líbit. Což o to. Napsat něco nemůže být taková dřina, horší je o to, psát o něčem. No asi jsme si teď právě všichni všimli, že nápad jsem nechytla.

Palmolive - Vyživující mléko s výtažky z oliv

Měla chuť zase vypadat čistě, vonět, být znovuzrozená, nasát do kůže čistou vodu. Zatoužila vnímat opět jen své tělo, svoje doteky, jen své myšlenky. Pod proudem vody chladila svou rozpálenou pokožku, chtěla z ní smýt všechno špatné, hnusné, smradlavé. Namydlila svou bělavou pokožku. Cítila jak tělo jásá. S každou mýdlovou bublinou, kterou spláchla, cítila, že ji opouští každý ten muž, který pro ni kdysi znamenal víc, než její vlastní tělo a duše. To vše smyla, aby se mohla radovat z toho, že je, že vnímá, že má zase jenom sebe.
Hrála si s mýdlovými bublinkami, zas a znovu na sebe patlala mýdlo. Mezi její nahou paží a tělem vznikla obrovská blána – velká bublina, na které si promítla svůj předchozí život, viděla sebe, viděla špínu těla. Jemně se jí dotkla na rozloučenou a pak ji prorazila prstem. Bublina praskla a zbyly z ní jen vzpomínky. Zůstaly v ní. Viděla ji, stále ji cítila, stále si pamatovala, jaké to bylo se jí dotýkat a mít ji. A však nelitovala toho, že ji praskla, že se jí vzdala. Zajásala, že udělala to, co udělat chtěla. Protože měla zase samu sebe. Začala vnímat své starosti, své pocity a byla tu zase ona.

(Čtete výplod fantazie. Jen obraz s bublinou Evu napadl a líbil se jí, když se sprchovala. Aby nedošlo k nějaké mýlce nebo tak podobně.)

Pohřeb

Vešla jsem do toho nevelkého kostela, který navštěvuju už odmalička nejméně jednou za týden, a najednou mi připadal plný tichého smutku, který se přenášel vzduchem jako nějaký mor. Snesl se na každého, kdo zavítal v těchto chvílích do chrámu a chtěl se rozloučit se zemřelou. Ta ležela před oltářem ve zdobené dubové rakvi uprostřed květinové zahrady. Černé obleky, sukně, halenky, to vše působilo podobně jako uslzené tváře truchlící rodiny – ponuře a zoufale.
Tiše jsem usedla do volné lavice, sepnula jsem ruce a smutek se na mě snesl, tížil mě, usedl mi na plíce a já se nemohla ani pořádně nadechnout. Zastřel mi i oči slzami. Ta atmosféra ve mně vyvolala vzpomínky na tu milou postarší sousedku, která pro naši partu z dětství měla vždycky nachystanou nějakou sladkost, za niž jsme byli vždycky strašně vděčni. Myšlenky se hnaly dál a já uprostřed truchlícího davu, jsem truchlila taky a slzy mi kanuly po pihatých lících a vzápětí jsem je polykala. Taky jsem přemýšlela , proč to vlastně všichni děláme, když ona je teď vlastně rozhodně šťastnější, než byla tady s dávkami morfia, jež ji ke konci nenechaly být ani při vědomí. Proč oplakáváme vykoupení člověka? Proč když zemřelou máme pořád tak rádi, proč ji nechceme dopřát konečný klid? Proč ze smrti děláme takový strašák a proč se jí všichni tak bojíme?
Lidstvo si za celou svou existenci vytvořilo představu, že smrt je něco strašlivého a bolestného, přesto, že smrt nebolí. Smrt ale přece bolí blízké, smrt bolí ostatní pozůstalé a tak právě proto je asi smrt tak hrůzostrašná.
A tak jsem přišla na to, že jestli chci, abych byla šťastná, na konci mého života musí být co nejvíc nejsmutnějších tváří a truchlících srdcí, co nejvíc lidí, kterým budu chybět. Protože právě proto budu vědět, že jsem žila správně – pro druhé.

(Musela jsem to ze sebe dostat)

Kalkulačka - Bravíčkově

Seděla v hodině matiky a bylo by vlastně úplně jedno, kdyby do té školy nešla. Do rozevřeného sešitu sem tam opsala něco z tabule, ale Zitiny myšlenky se toulaly tam, kde se toulají už dlouho. Vlastně šly do světa poznávat nové kraje a něčemu se přiučit. Myslela opět na něj, zoufale na něj myslela, zoufale se snažila na něj nemyslet a zoufale, s velkým úsilím se vracela očima k tabuli, přes kterou se jindy dívala, jakoby tam vůbec nebyla. Dělala že počítá, ale nebavilo jí to. Milovala, ale nebavilo jí to.
Znova dostala svůj nervový záchvat, jak to sama nazvala. Vzala propisku a začala zaškrtávat příklad, který už jednou v sešitě má. Tlačila tak usilovně, až protrhla pár stránek. V hlavě bylo tak prázdno a přece tak přeplněno, že to bylo k zbláznění. Podívala se na kalkulačku a hlavou jí prolétla myšlenka s milionem dalších, ale tahle byla nejsilěnjší a líbila se jí ze všech nejvíc. Možná to bylo tou kalkulačkou, kterou měla jinak úplně zbytečně.
Nejradši by mu to totiž všechno spočítala. Vzala kalkulačku, začala zuřivě ťukat jednotlivá čísla s takovou energií, aby tlačítka měla co dělat s tím vrátit se do své normální pozice. Vyťukala by mu tam postupně všechna ta čísla: 3, 7, 1, 8, 3, 0. Obrátila by ji vzhůru nohama, dala mu ji těsně k obličeji, aby si to přečetl. D E B I L E. Neřekla by za tu dobu ani slovo. Jen by se dívala, co řekne, co udělá. Ale tu chvíli by propásla , protože oči by se ji zalily slzami. Začala by samou zoufalostí brečet a dál by uzoufána milovala.
,, ...jímalo, co vlastně dělá Zita v té předposlední lavici. Na tabuli se rozhodně nedíváš, spíš bych řekla že za. Pojď k tabuli, třeba tě to probere. A dávej pozor!" chladně přivedla Zitu zase zpátky do třídy hubená, vysoká, kostnatá a stejně přísná učitelka matematiky.
,,Já bych ráda." Prohlásila zoufale, vzala kalkulačku do ruky a místo DEBILE začala vyťukávat do tlačítek, které špinila křídou, složité matematické postupy,jimž nerozuměla. Ničemu nerozuměla...

( Už dlouho jsem nečetla bravíčko, tak jsem si něco takového musela vymyslet)

Houpačka

Život je jako houpačka. A lidem je nejlíp navrchu, když letí. Přesto, že tam dole nemusí tak riskovat

* * * * * * * *

Odrazit se
o zem
Rozhoupat se
Nahoru


Jistotou dole procházet,

a málo si jí vážit.
Lítat co nejvýš!
Nebo
aspoň se snažit.


Jistotu zapomenout pod námi

pošlapat ji
a jen špetku nechat si jí na podrážce
v doufání,
že na vrchu nás zachrání


Jistotu udusat

a přesto na ni spolíhat.
A takoví my jsme
abychom s jistotou
měli nač vzpomínat.

Sobota

Neměl se kluk ty dva dny špatně. To ne. Smažený řízek v sobotu na večeři si vymrčel sám. Jen musel uklidit ty hračky v obýváku, který si při těch pěti filmech roztahal. Ale tak snad je kluk po tatínkovi a pro jídlo udělá první poslední.





,,Nemám tě, Evi, rád."
,,Proč?" zeptala se ho jeho starší sestra, stojící u linky v zástěře, obalujíc přitom zrovna řízek ve strouhance. Připadala si jako správná mamča v kuchyni. Možná to bylo tou zástěrou.
,,Protože pořád chceš, aby tady byl pořádek. A mě to nebaví."
,,Mě to taky nebaví, ale nechci pak poslouchat, že jsme tu za ty dva dny nehli ani prstem. Tak posbírej ještě aspoň ty piškoty po zemi, ukliď si ty dva hrnky a skleničku, který stačil's roztahat, cos přišel od babičky."
,,Ale tenhle talířek není můj. Ten si ukliď sama."
,,Dobře, Tondo, v tom případě si pojď obalit a usmažit ten řízek, jo?"
,,Já jsem si dělal srandu." snažil se zažertovat sedmiletý klouček s nádherně čokoládovýma očima a podobně opáleným tělem. Byl to fešák.

Po řízkových hodech se sklidilo ze stolu přímo do myčky a za okny zdráhalovic domu se otevřel svatostánek malého klučiny. Oba dva i se sestrou si klekli na kolena a společně začali vybírat film na dnešní večer. Bylo to těžké rozhodování. Rozhodli se pro jeden animovaný doják. Doják to nebyl samozřejmě pro prcka, ale pro tu sedmnáctiletou holku.

,,První se ale půjdeš okoupat a oblíct do pyžama!" prohlásila přísným hlasem i když ona sama ještě v pyžamu nebyla. Však má taky o deset let víc než on, ne?
,,A musím si brát vrch pyžama?" začalo smlouvat to malé výmyslo.
,,Jo. A žádný odmlouvání. Není teď zrovna nejteplejc, všiml sis, že když jsme šli od babičky, měls na sobě bundu? A pršelo?" snažila se situaci vysvětlit jeho sestra.
,,Achjo."
,,Neachjojuj a val!"

V pokoji byl až moc dlouho klid. To dítě něco kuje. Nejspíš pikle. Na oblečení pyžama obyčejný smrtelník potřebuje pár sekund. Mezitím totiž ta jeho sestra stihla uklidit piškoty na zemi, sklenici a ten JEJÍ talíř. Zbystřila, protože v dětském pokoji bylo absolutní ticho. Tedy takové ticho, jaké je jen sedmileté dítě schopno udělat.

,,Eviiii?" ta se až skoro lekla, protože její jméno bylo proneseno do hlubokého ticha. Škubla sebou.
,,Anoooo??" pravila se stejným tónem v hlase. Měla dobrou náladu, protože se už těšila, až zaleze pod deku a bude si utírat slzy až Wall - e zapomene, kdo je.
,,Já jsem to triko od pyžama někam dal a zapomněl jsem kam," popravdě znělo to stejně přesvědčivě, jakokdyby prohlásil, že právě v tenhle okamžik je u něj v pokoji Semir Gerchán. Jak nevinné jsou dětské lži. Ach, a jak velice promyšlené bývají! Vzpomněla si totiž na svoje první lži, kdy se snažila obalamutit své vlastní rodiče. Uvědomila si, že není nic průhlednějšího než dětská lež. A přitom zůstává kouzelná. Možná právě proto, že je průhledná.
,,Okamžitě vytáhni to pyžamo, který's tak pečlivě schovával a obleč si ho. A nedělej ze mě debila."
,,Tak se nemluví!" opáčil jí ten špunt se stejným výrazem v hlase jako jejich maminka.
,,Nedělej a vytáhni ho. Jinak jdeš okamžitě spát a na pohádku se budu dívat sama!"

Po dalších pěti minutách hrobového ticha, kdy bylo slyšet, jak pracují ty zatím ještě málo opotřebované mozkové závity školními záležitostmi, se rozhodl Tonda přiznat barvu. A nebo vlastně ne. Byl by za pitomce. Vymyslel něco lepšího. A míň pitomnějšího.

,,Jééé, Evi, ono spadlo za postel!"
,,Jasný, Tondo. Mně to bylo jasný. Hlavně, že se našlo."

Oba spokojení si sedli k televizi a mohl začít fajn sobotní večer. Ten malý borec byl spokojenej, protože přelstil svou starší sestru, a starší sestra byla spokojená, jelikož přesně věděla, co tomu malému stvoření šroubuje v hlavě.
Neměl být v tom pokoji tak potichu. Šroubování bylo slyšet!

Já, ty, on, ona, ono. A každej jinej

Jsem blázen, že chci od života jen vzduch, který chci nabírat po doušcích do plic? Že chci stromy nad hlavou, abych se pod nimi mohla skrývat před sluncem a pozorovat jeho paprsky, jež jako rentgen osvěcují kostry listů? Jsem snad blázen, že chci milovat všechny a všechno, milovat život? Odpovědět na všechny otázky, které si za život budu klást, radovat se z jara i léta, z podzimu a zimy? Jsem blázen, když se směju smutným věcem? Jsem blázen, když se raduju z toho, že dělám něco opačně než se má?


_____________________________________________________________________________________

Radis (20:43:26 21/07/2010)
tak te teda muzu uklidnit, jsi blazen :)

Radis (20:43:58 21/07/2010)
nechapu proc radsi nejdes ven nebo neco,
zatim tady sedis a vymejslis takovy capiny

Evička (20:44:53 21/07/2010)
hele, dívals ses někdy vůbec do koruny
stromů? :))

Radis (20:45:00 21/07/2010)
tak se dívej na televizu

Radis (20:45:11 21/07/2010)
jako standartni človek

Radis (20:45:12 21/07/2010)
:-D

(Střet dvou světů. Úžasné!)

Eva chce mnohem víc, ale pšt. Cítí se šťastná. Možná proto trochu bláznivá.

Je to absurdní

V ten okamžik Vesmír ohraničoval fantazii, Hvězdy temně zářily a Noc hrála všemi barvami. Voda žíznila a Oceány pohlcovaly oblohu... A Víra zabíjela naděje. A než se Slunce jako sněhová koule odvalila do neznáma, všechna údolí, sahajíc Slunci na bledé chladné paprsky, stínila horám. A oči žen věděly, co chtějí...

Lásko, měj se hezky!

...Věděl jsem, že na mých citech se nic nezměnilo.
Láska je absurdní, vždycky byla a vždycky bude absurdní. Je až moc dobrá pro všechny tvory kromě ptáků. Je příliš skvělá pro formy života, které jsou tak přeplácány pitomostmi, jako je jimi přeplácaná lidská forma života. Je příliš jemná pro bytosti, které nosí šaty, obývají svět, které musí pracovat, musí vydělávat, které nemohou být živy ze vzduchu a vody.
Je až moc dobrá pro živočichy, kteří umějí mluvit.
Probudil jsem se a vzpomněl jsem si, kde jsem a proč tam jsem. Byl jsem v Renu v hotelu Riverside, ale nebyl jsem v Renu kvůli snadnému rozvodu - nebyl jsem totiž ženatý. Byl jsem v Renu, protože ona byla v San Francisku.




,,Jak ses dozvěděla, že jsem v Renu?"
,,Recepční v našem hotelu ve Frisku mi to řekl. Zeptala jsem se ho, jestli neví, kams jel, a on mi řekl, žes odjel do Rena. Taky jméno hotelu mi řekl. Tys mu to pověděl?"
,,Ano," řekl jsem.
,,Myslela jsem, že to nikomu nepovíš. Pročs to udělal?"
,,Nevím,"řekl jsem. ,,Asi mě napadlo, že se ho zeptáš. Proč ses ho ptala?"
,,Napadlo mě, že mu to třeba povíš,"řekla. ,,Jsem opilá."
,,Hned jsem u tebe."



Když jsem ji viděl sedět za malým stolkem se sklenkou v ruce, s opuštěným, ztraceným výrazem ve tváři, zas už mi bylo bídně. Jen tíživější to bylo. Nějaký pošahaný to bylo. Nic jinýho nemám, ale tohle je k zbláznění.

(William Saroyan)

RISPETTI E DISPETTI : Poliziano Angelo přel. Jiří Dědeček

SII SOAVE TI PREGO
(Buď prosím něžná)

Buď prosím něžná Obrazy jsou všední
a mnohé věty omšelé
napsal jsem je však z lásky ke dni
v kterém se rodí andělé.

Odpusť mi drahá všechny moje viny
já - to byl tenkrát někdo jiný.

Ať řekneš Nikdy nebo Snad
vždycky tě budu milovat.


(Děkuju Dědečku za české znění)

Žvýkačky

Nebudu sem psát, že se cítím jako vyžvýkaná žvýkačka. Nebudu sem psát ani to, že se cítím, jako vyflusnutá žvýkačka, kterou někdo našel a znovu strčil do pusy. Protože tohle nikoho nezajímá. Protože tímhle nikomu nic neřeknu a protože se mi chce brečet.
Brečet nad žvýkačkama. Chudák žvýkačka většinou vydrží jen pár okamžiků, dokud ji člověk nevyžvýká. Pak ji většina lidí zahazuje.
Tak moc bych si přála být takovou žvýkačkou co.. Zkrátka chci mít pocit, že i když budu vyžvýkaná, zůstanu na svým místě. V puse. Chtěla bych být žvýkačkou, co bude šťastná celý svůj život a nebude vyžvýkaná ležet v kanále.

Jsi pako Evo. Prosím tě, zvedni se, utři slzy a smiř se s tím, že žvejky jsou chvilková záležitost. Někdy vydrží dýl, někdy míň. Ale nakonec budeš stejně vyfluslá. To je život. Užij si ho a nebreč nad vyžvejklýma žvejkama.

Dieta a já

Žeru ráda, prostě s chutí
a to jídlo všech příchutí.

A tak žívím svého špeka
tím, že navštěvuju Meka.

A bude-li pršet, zmokneme. Výjde-li zas slunce, uschneme ANEB Nezbývá nám nic jiného, než se na život usmívat

Jindy mám pocit, že život na tomhle světě je zbytečnej, a však dnes a zítra v něm nacházím radost a touhu žít ty nejlepší zítřky. Najednou toužím vláčet všechna břemena, co mi život nakládá na záda, a u toho se ještě stihnu usmívat.
(Krom života nemám totiž vůbec nic.)
Složité mé mozkové pochody se rozhodly, že budou spát, a pustí ke slovu srdce. Srdce asi samou tou radostí jásá a vysílá singály do obličeje a mně nezbývá nic jiného, než se usmívat a radovat. Nic jiného mi totiž srdce ani nedovolí...

Dějepis alá Eva dělá , že si dělá poznámky a přitom...

Veršíky v sešitu z matiky

CENTROPEN nebo CENTROPOC?

Po papíře bruslí ladně,
její výkon hodnotím kladně.
Inkoust černý jako noc (den)
je to tužka cetropen (poc)

-----------------------------

Kam to zmizly nápady?
Pojďte zpátky do hlavy!
Eva není v náladě,
došly verše na skladě.

----------------------------

Kdybych byla tlusťouškou,
měla třista kilo.
Nemohla bych být letouškou,
to by se mi nelíbilo!

----------------------------

ČERVENÁ ŘEPA JEDE Z DEPA

Stěžuje si Pepa,
že mu neleze řepa.
Stěžuje si babička,
že má zlobivého Pepíčka.

Jaroslav Seifert

Na práh své lásky,
která mi vstoupila do cesty,
položil jsem tento vzkaz:
- Dobře vím,
že mé verše jsou nevalné.
Až je budete číst,
přimluvím se u vašich očí,
abyste na mne nezanevřela.

Ke svým skromným písním
stříbrnou šňůrkou jsem přivázal
tuto růži.
Dotknete-li se svými rty
jejích plátků,
políbíte svou vlastní krásu.


(trocha inspirace pro obyčejného člověka od génia)

Jak si kdo ustele, tak si taky lehne aneb nejen na růžích má člověk ustláno kór v době krize

Přinesl mi v ošatce
žluté květy kosatce.
Ustlat si na nich mám,
prý ať už si zvykám.
Růže sice voní sladce,
jsou však dražší než kosatce.

Lest

Asi budu upřímná. Proč taky ne. Zkrátka nemám ráda angličtinu a věci s ní spojené. Nemám tedy ráda profesorku angličtiny a tím pádem nemám ráda hodiny angličtiny. Vlastně v těch hodinách trpím. Ale to nechme stranou. Vedle mě každou angličtinu sedí jeden Čenda, co to cítí podobně. Rádi se smějeme a opravdu nám dělá radost, když před každou angličtinou musíme běžet pro CD přehrávač k paní profesorce do kabinetu. Je to naše nejoblíbenější činnost.
Jednou jsme si tak šli s CD přehrávačem po chodbě vedoucí k naší třídě, když v tom spatřím tabuli, kterou míjím den co den. Ale až tehdy se ve mně probudil malý ďáblík,co mi našeptal, abych tu tabuli, jenž září modrou barvou a informuje kolemjdoucí o Slovanském gymnáziu Olomouc, postavila někam jinam. S šibalským úsměvem jsem s oním předmětem pohnula. (Nepatrně znamená asi o pár desítek centimetrů.) Ale Čendovi, jakožto mému extrémnímu kamarádovi to přišlo málo. Ba pramálo, řekla bych. A tak chudáka tabuli postavil před dveře naší učebny. Nemyslím si, že by to ta tabule chtěla, dokonce si myslím, že nikdy neměla v úmyslu někomu zavazet.
A přeci jen nám to ještě nestačilo. Zmerčili jsme dvě lavečky stojící podél třídy, jež nikdy nikomu nezavazeli a naaranžovali jsme je obě napříč chodby. A tím vznikla nádherná, parádní, otravná, naštvávající cesta kolem dvou laviček a tabule. A my na ni byli patřičně hrdí.
Crr, zvoní! Popadajíce se smíchy za břicha jsem vlítli do třídy a s očekáváním jsme pohlíželi na dveře učebny, až je profesorka otevře a s jakým výrazem ve tváři přijde profesorka do třídy. Přišla. A v její tváři se nedalo vyčíst vůbec nic. Klikatou cestičkou si prošla, vešla do třídy a bez jakékoli otázky, co to tam venku znamená, začala učit. Čekala bych řvaní, naštvání, vytočení z míry, úsměv. Všechno. Ale ne chladný nic neříkající pohled profesorky angličtiny. Achjo.
Po hodině angličtiny jsme s Čendou vylítli ze třídy a pozorovali jsem reakce všech zúčastněných pochodu klikatou cestou. Úsměvy, naštvání, prohození věty:,, Vy jste blázni!“…Jen nikoho nenapadlo vzít ty lavečky a dát je na původní místo. I ti dva ze tří školníků, co se starají o náš ústav, prošli s klidem kolem.
A tak to chodí na světě.Lidé vidí chyby, kolem nich chodí, nadávají na ně, vědí, že je něco špatně, ale nikoho nenapadne s tím něco dělat. Škoda.

Hvězdné závody

Letěla hvězdná babeta,
že ji čeká odveta.
Závodit prej bude s frézou.
Už jí čerstvý benzín vezou.

Hvězdná fréza letěla,
prý žádnou odvetu nechtěla,
jednou přece vyhrála
a babeta to posrala.

(napsáno do sešitu z matematiky, Eva se učila. A takhle to prostě dopadá, prosím pěkně)

Poznámka v mobilu Sonny Ericson k800i ke dni 11.3.2010 cestou vlakem do Prostějova - sněžilo

Sinalá tváře hrozí na mě zpoza okna. Křehké, promrzlé rozvětvené ruce zdvíhá příroda k nebi a modlí se o trochu slitování. Smilujte se! Ach a jak jsou přitom nebesa krutá a zas a znova halí celý svět do bílého roucha.


(Málem se mi podařilo mít delší nadpis než samotný text a tomu se říká umění :P xD )

Pitva vepřího oka aneb z Barči a Evči se stávají patoložky sadistky

Jednoho krásného školního odpoledne jsme měli na programu biologického praktika pitvání vepřího oka. Fajn. Jen při pomyšlení na to, že bych měla chytnout to oko do ruky, se mi obracel žaludek. Před hodinou jsme vytáhly s Barčou gumové rukavice a byly jsme jak malý děti. To nám najednou napuchaly záhadně ruce, to jsme je měly najendou hebké a to jsme mohly natahovat kůži, aniž by nás to bolelo. Ale přeci jen už šlo do tuhého. Nebylo zrovna 684164x příjemné vidět 20 očí v krabičce. A když jsem se dívala na to, jak praktikanta vzala do ruky oko a začala do něj bez milosti řezat a vytryskla z něj KOMOROVÁ VODA, udělalo se mi vážně špatně. A tak jsem tak nějak překecala mou dvojičku Barunku, aby se do toho pustila ona.
Koukla na mě a v tom pohledu měla napsáno, to snad nemyslíš vážně, já to nedám. A přesto jsme si vzaly NAŠE vepří oko, podotýkám i s řasami, do ruky jsme si vzaly ty vražedné nástroje - Já žiletku a Barča skalpel. Barča řízla, z oka vytekl ten černej humus a náramně se mi to zalíbilo.
Jednu chvilku to vypadalo, že se o to oko poperem. Takže jsme odřízly DUHOVKU, vytekl SKLIVEC s ČOČKOU a poté jsme tedy rozřízly i tu BĚLIMU a bylo to vážně super xD
Ještě dlouho jsme se v tom nimraly ani zdokumentovat jsme to nezapomněly, protože z největších strašpitlů se staly sadistky, které dokonce měly chuť tomu nebohému kusu prasete namalovat řasy řasenkou.

Kreténismus - 21.století

Srdce buší:,,Miluju, miluju"

a však
V HLAVĚ
Prázdno
temno
chladno

Srdce tluče:,,Miluju, miluju"

ale
NAVEN
smích
ZA ROHEM
pláč

Srdce bije:,,Chci, milovat"

jenže
V SOBĚ
Výsměch
strach
beznaděj

Srdce bije:,,Zraňuju, zraňuju"


(Báseň berte s rezervou, ostatně stejně jako mě. Jen jsem chtěla nějak vystihnout, jak se zrovna cítím...)

Valentýnské pocity

Ono to srdce asi pukne. Ono to srdce tak strašně bolí. Ono to srdce je zmatený a neví, co má dělat. Buší jak o závod , čas, čas, čas, čas, chci jen čas. Jen? Chce jen čas? Cha. Prý, jen čas...

X

A ona ta Eva se zase chce zahrabat pod zem a přečkat tam tu zimu v srdci. Nevědět o ní. Nechat ji odeznít. Abych se zas mohla těšit na jaro plné vůní, barev.
Chc to všechno ze sebe vykřičet, zbavit se toho pocitu! Vždyť...Eva byla tak šťastná, nejšťastnější. Tak proč to nemohlo vydržet?
_____________________________________________________________________________________

A sem a tam. Předbíhá se jeden pocit s druhým. O co víc je těch pocitů a to víc se cítím jako špatnej člověk. O to víc ubližuju sama sobě a hlavně Vikimu. O to víc to srdce buší. O to víc to v mozku šrotuje. DOST! Já tohle přece nemůžu vydržet. Ještě chvíli a ... A nic. Nic neudělám, můžu si jen vyrvat vlastní srdce, můžu vymazat mozek. Avšak o to víc zraním HO. Vydržím to, přečkám tu zimu, bez rukavic, čepice, šály jen já. Sama v sobě. Protože já ho, lidi, miluju. Nehodlám ho ztratit

Recenze - MOJA

Mami, mám tě ráda je drobná próza Williama Saroyana, jež se stává jakýmsi protipólem u nás již známé drobné prózy – Tati, tobě přeskočilo.
Kniha, vydaná v roce 1996, poukazuje na soužití dvou bytostí – matky a její malé dcery, a s ironickou nadsázkou a obrovskou citlivostí vystihuje zcela odlišný pohled na svět a život očima dítěte a ,,dospěláka“.
William Saroyan, americký spisovatel, který je známý svými knížkami do ,,kapsy“, mě znovu utvrdil , že jeho prózy se čtou s lehkostí, s úsměvem na tváři a stejně tak vás zas a znova dokáží rozplakat. Člověk v nich nachází odpočinek, pohodu související s laskavou ironií a spojením humoru s nostalgií.
Autor řadí příběh do krátkých kapitol a proto se kniha stává příjemným společníkem a nenásilně vás nutí číst dál. Ke knize se budu rozhodně vracet kvůli její hřejivé lidskosti a snad v ní najdu další záminky k tomu, abych ji mohla nadále chválit a doporučovat.


(to je tak, když se člověk snaží a profesorka pak prohlásí, že nechtěla stáhnutej referát...)

Metronom - nedokončená

Zvuk metronomu

- Tik ťak -

Ruší mou píseň.

Vadí to komu,
Že zpívám si
A rytmus nemám?

Zvuk metronomu

- Tik ťak -

Nutí písničku mít řád.

K čemu
Je mi rytmus života,
Když rytmus v sobě nemám?

(rytmus vážně nemám a žít si chci taky po svém :). )

°°___Svatba___°°

Kouzlo tvých rtů.
Linou se slova.
Ryjí se do paměti
zlatníkovými slovy
do prstenu.

Šeptáš to tiše
nejtišším vánkem.
Slyšíš jak dýše
slůvko lásky.

Dáváš naděje
slunce přibíjíš
mraky zaklínáš.
Pro lásku
Za lásku

°°____Šála života____°°

Pletu šálu posetou chvilkami štěstí, všívám do ní okamžiky radosti, chvilku pletu hladce, jindy obratce. Občas se moje já snaží a plete pečlivě, občas přenechávají ruce práci jehlám, s argumentem: však ono to nějak dopadne…
…a dojde bavlnka. Místo ní pletu cizí, hezčí, zajímavější, barevnější barvou. Nepletu. A však PLETEME naši společnou šálu, ke které jsme před tím přidali své dva již upletené kusy šál. Spojujeme ji v jednu , pleteme spolu a doufáme v podařenou dlouhou šálu s vyšívanými časy lásky.