Jednostranný pohled na svět v podzimu devatenáctiletýma očima

Jsem ročník 1993. Splachovací záchod, baterie, žárovky, auta, tramvaje, bicykly, ústřední topení, teplou sprchu nejméně jednou denně, jemný, hebký toaletní papír, ledničku, hypermarkety,  to všechno pokládám za věci samozřejmé a na světě jsou podle mého názoru od pradávna. (Pro neinformované: pradávno pro mne začíná velkým třeskem a končí mým narozením) O mobilech přeci jen uvažuji jako o výdobytku týkajícího se posledních pár let stejně jako o iphonech, noteboocích a čtečkách. Nad nimi zůstává rozum stát a člověk nevyjde z údivu. A však jsou tu i ty věci prehistorické, dávné a pradávné, nad jejichž existencí už jen málokdy polemizuji. Letošní podzim mi ale nasadil ohromného brouka do hlavy.

Seděla jsem zrovna u snídaně, dost spěchala do školy a tak jsem měla čas lelkovat a dívat se z okna na podzimní scenérie sklizených družstevních polí a nových sloupů vysokého napětí za našim domem. Vždycky se těším na vlaštovky, jak budou jedna vedle druhé sedět na drátech zrovna tak jako teď a budou plánovat dlouhou cestu na jih a přitom budou vypadat jako zápis v notovém sešitě. Typický leckdy v literatuře zmiňovaný obraz podzimu. Líbezný a lyrický. V té chvíli však napadený otázkou týkající se historie oněch obrovských sloupů a vlaštovek, jimž sloupy poskytují náramný rozhled po krajině: Kde sedávaly v dobách, kdy ještě v domácnostech a v celých obcích večer panovala opravdová tma,  kdy neexistovaly továrny plné strojů, kdy slovo elektřina ještě neexistovalo? Byly vůbec vlaštovky? Neobjevily se na světě až poté, co spatřily světlo světa sloupy vysokého napětí? Či sedávaly na prádelních šňůrách a více trénovaly svého pamatováka, jestli si vůbec pamatují cestu na jih? Nebo plánovaly v korunách stromů? A odlétaly vůbec? A byl teda podzim? A zima? Nebo to bylo ještě úplně jinak?

            Bohužel jsem jen mladé děvče neznající minulost, tu minulost mně vzdálenou podobně jako onen Velký třesk. Odpověď tudíž neznám. A však došla jsem k závěru, že až dnes, když máme elektřinu, můžeme být svědky těch poetických obrazů podzimu s vlaštovkami. Lidé dřív museli mít smutný život. My máme možnost celé dny hledět na televizi plnou seriálů o opravdovém životě, chodit spávat, když slepice vstávají, skládat nádhernou elektronickou hudbu, hrát na elektrické kytary, piana, kterým se ty obyčejné nevyrovnají, strávit svůj drahocenný život v realitě utvořené v našich počítačích, sociálních sítích, dotykových mobilech ... Sloupy elektrického napětí nám daly tolik, že už si ani těch vlaštovek venku nemáme čas všimnout.

Ta nejkrásnější básnička

  Ty

 a já

spolu

O podrobení

 Kdyby nebylo drobků, člověk by se zase najedl o něco víc. Toho úžasného, čerstvého, křupavého, lahodného pečiva. Jenže ono se rozhodlo, že bude drobit. A to nejlépe pokaždé, když člověk všechny drobky předchozího sousta z těla setřepe a zakousne se znova s tím, že tentokrát nedovolí, aby byl pečivem znovu podroben. A tak to jde neustále dokola, až je více jídla na zemi než v žaludku. Kdyby se aspoň v těchto chvílích snesli z nebe hladoví ptáci vděčni za každé sousto. Ale to by člověk musel jíst jen a jen na veřejných místech, jako jsou rušná náměstí (nejlépe v Paříži) anebo by si musel pořídit vlastní holubník a holuby, co by drobky zachránili.
 To by se ale člověk, jakožto pán tvorstva a celé planety (jak si tedy aspoň myslí), musel podřizovat a to on raději pečivu vyhlásí válku. Možná že zavře všechny pekárny a nedovolí pečivu, aby bylo vůbec existovalo, ale to se pánu tvorstva po nějaké době přestane líbit, svalí vinu na pečivo, kterému je tedy schopen jeho chování odpustit a nastolit mír. Pokud se člověku podrobí. A tak pečivo bude podrobeno člověku a bude drobit na člověka, jelikož takovou už má pečivo kulturu a jen těžko se bude přizpůsobovat nepochopitelnému světu lidí. A člověk mu může stokrát i tisíckrát klást na srdce, aby upustilo od svého chování a pečivo se bude snažit být lepším. Žít bude ve strachu projevit svůj charakter a z jeho života zbude jen jedno velké trápení. Tak opět člověk zapříčiní, že omezí další část světa, jež ho obklopuje, a bude šťasten, že vyhrál.
 A jiné možnosti, jak s pečivem vycházet člověka nenapadnou, protože rozepře kalí mysl a člověk pak není schopen vymyslet nic lepšího než válku. Samozřejmě zdůvodněnou. A přitom je to tak jednoduché - znám dívku. Vcelku oplácanou a vcelku milou. Miluje čerstvé pečivo. A šátky. Na první pohled by se mohlo zdát, že to spolu vůbec nesouvisí. Když se však na tyto dvě věci zaměříme a povíme si o nich něco víc, zjistíme, jak úzce jsou spjaty. A dokonce nám to umožní nalézt další a lepší řešení problému s pečivem.
 Když tato dívka, s šátkem omotaným kolem krku, začne jíst například čerstvý rohlík, samozřejmě že drobí. Trochu se zlobí na sebe, že je takové čuně, trochu na ten rohlík. Dojí, mrkne na šátek a... Ejhle! Všechny drobečky se zachytily na šále. Teď kdyby se sneslo hejno holubů, nebylo by to tak skvělé jako tehdy, když drobí člověk na zem. Místo toho se můžou její tučnější prstíky stát malinkým zobáčkem (nejlépe za použití palce a ukazováčku ruky, kterou píše) a sesbírat a dopravit drobky až do její pusy. Nebo si je tam může nechat třeba na odpoledne, až bude mít hlad.
Žádná válka, zbytečný nátlak na pečivo. Kompromis. A spokojené jsou obě strany.

A jak teda utýct?

Odplujeme po vlnách bílého vína, slastně budeme vyfukovat tabákový kouř jako komíny výletních parníků. Všechno to, co nás mrzí, co nás trápí a bolí necháme někde v abstinenční realitě, někde na březích řeky. Že to je nepěkné? To vadí? Komu? Mně ne. Nebaví mě to. Pořád předstírat, že je všecko v pořádku. Nic není v pořádku. Lidi kolem mě nejsou šťastní. Snaží se tak tvářit, všichni se tak tváří. Ale je tolik smutných očí. Tolik slz. Tolik jich chytám. Totiž tak : s bolestí se musí pomáhat. Když miluješ, tak prostě musíš. Ano. Teď se lituji. A vrhám se do vodopádu vodky. Nemám totiž sílu tvářit se, že jsem silná. Protože silná nejsem... Celé tělo bolí. Duše bolí. Nešťastní přátelé mě bolí. Bolí mě lidé, kterým bylo ublíženo. Pocit: Vědomí neuskutečnitelné pomoci. Člověk za druhé žít nemůže. A nemůže je ani tak docela ochránit od všeho zlého jakkoli by je měl rád. Snad jim stačí, že je mám ráda. Že dělám, co mohu, aby jim bylo lépe. Že jsem tady. A mám je ráda. A že jim chci pomoct. Kdyby jim aspoň ta touha, co ve mně vře, křičí, kdyby aspoň ta jim dokázala pomoct. Nic víc nenaděláš, Evi.
Plavu tak opět jen poklidnou melancholicky vonící řekou vína. Budu muset opět zpátky? Tou mlhou kocoviny? Chvíli bloudit, bloumat a octnout se opět tady, nohama na pevné zemi. A až pak si teprve uvědomím, že všechnu tu bolest, co jsem bláhově upustila u břehu, jsem si na výlet po Rulandě vzala s sebou....

Město nad ránem

Město zase drží smutek jako pokaždé, když slunce odejde. Snad vždycky zapomene, že ráno se zas rozzáří, a proto obléká si černý šat. A obloha pláče, kde zakutálelo se slunce. Má strach.

I milenci už spí a po ulicích se toulá mlha, v níž si koupou kožichy černé kočky, jejichž přítomnost prozrazují jen obrovské zářící oči. A jejich žalostný pláč se rozléhá prázdnými ulicemi. Černé dámy hledají své matky, které je nechaly napospas světu a odešly neznámo kam.

Snad ještě slunce někdy přijde. A proto krajina rozednívá se nadějí. Nesmíte spát! Ono slunce přijde! Přijde! Musí přijít! Nebe nutí všechny kolem, aby se probudili. Lidi v postelích trápí jejich černé svědomí. A můry, co objevují se jen po nocích, létají v jejich hlavách. Straší je. A všichni a všechno kolem se modlí. Slunce, přijď! Vysvoboď nás z temnoty! Nesmíš nás tu nechat a dovolit rozmnožit zlo, strach a paniku noci.

Nikdo nechce věřit tomu, že takhle to už zůstane. Něco je musí zachránit. Musí se blýsknout na lepší časy. Musí se někdy přeci rozednít! Přece je slunce nemohlo opustit navěky. A jestli nepřijde? To krásno si zkrátka udělají sami! Je jedno, jestli slunce mezi ně zavítá. Probudí se i bez něj. Aspoň na půl očka. Strach je nemůže svírat věčně. Musí se ho zbavit.

A tak lidi vzpírají se nočním můrám, rozsvěcují první světla, rozbíjí tmu, zahánějí vraštící kočky a obloha roztahuje závěsy. Navzdory tmě a absenci slunce se svět snaží probudit. A u toho doufá, že se objeví slunce. A ono přijde.

Saxofon

Olomouc zalehl podzim a předvánoční čas, který dělal lidi zas o něco šťastnější. Na náměstí Republiky pofukoval studený vítr a roznášel do všech koutů jazzovou píseň. Zvuk saxofonu líně a nostalgicky voněl všem, kdo procházel kolem.

Musela jsem se na chvíli zastavit a nasát pod kůži, co nejvíc té vůně, abych si ji pak někdy zase mohla připomenout. Jak jsem tak stála a pod kabát se mi snažil dostat vítr, zpozorovala jsem pár, který se naprosto vymykal všem těm šedým, zasmušilým lidem bez tváří. Na první pohled možná ti dva vypadali víc šedě než ostatní. Oba se opírali o hole, v ruce drželi tašky s nákupem a šli pomalým krokem. Rozdíl mezi nimi a ostatními byl v tom, že oni dva se usmívali, zářila z nich radost, energie a láska. Přestože spolu strávili většinu života jako manželé, přestože už jsou staří a bolí je kdeco, šli vedle sebe, vykračovali stejnou nohou, hůlku drželi ve stejné ruce a povídali si, smáli se jakoby jim bylo dvacet. Jakoby spolu chodili teprve pár chvil. Většina takových manželů chodí pár kroků za sebou a jeden z nich šéfuje tomu druhému nebo jsou v neustálém sporu. Nebo prostě mlčí a mračí se. A většinou je mi takových manželství líto. A najednou jsem tam prostě viděla, že to funguje a že to asi nějak jde. A já jsem chtěla taky!

Chtěla jsem je zastavit, obejmout je a dát jim pusu. Aby mě tím nakazili, protože jestli je možné být s tím druhým šťastný i po tolika letech, chci vědět, jak na to. Stála jsem tam a nemohla jsem se ani pohnout. Jen jsem se blbě usmívala. Hodně blbě. A pak mi to došlo. Zrovna jsem se sjela vůní saxofonu.

V lese

Potkala jsem stan

a tak se ho ptám:

,,Kam jdeš stane?"

,,Pryč," povídá,

,,než se něco stane."

Pak potkala jsem medvěda

opáleného dohněda

Zařvala jsem: ,,Stane

tady se něco stane!"

Rozsápanou na kusy

mě medvěd strčil do pusy.

Pořád ten jeden

Kolik bylo posledních Sbohem

vyřčených na začátku

Kolik už bylo stránek

vepsaných do jednoho řádku

A kamenů v jedné řece

A slz pro jedny oči

A kolik odhodlaných přece

že moc?

A co má být?

Však jsem jen lidský blázen

,,Nemám ráda kašny. Jsou hnusný a navíc... Místo nich bych sem zasadila pár stromů."

,,Proč?"

,,Jsou to sochy, co zvrací vodu. Čí to byl vůbec nápad? Postavit doprostřed náměstí kašnu z kamene. K čemu?"

,,Zvrací vodu...To je dobrý."

,,Jo. Taky by mě zajímalo, jak poznáme, že prší, když na nás celou dobu stříká voda z kašny?"

,,Třeba podle toho, že lidi začnou vytahovat deštníky."

,,A ty máš s sebou deštník?"

,,Ne, nemám."

,,Tak to nevadí. Co se dá dělat. Můžeme se schovat třeba do kašny, abychom nezmokli."

,,Jo, to bude asi nejlepší nápad."

,,A nebo můžeme jen tak dál sedět a myslet si, že na nás pořád stříká jen voda z kašny."

,,Nebo si můžeme vyzout boty a začít běhat kolem těch lidí s deštníky a skákat do kaluží a stříkat všude kolem!"

,,Taky dobrý...Hele?"

,,No?"

,,Zavři oči."

,,Proč?"

,,Jen tak. Zavři je. Prosím. A teď mi řekni, jaký jsou ty moje."

,,Co? Oči? Kdybych řekl, že hnědý, tak je to málo. Jsou jako jeden velkej oceán, ve kterým se topím a strašně mě to baví takhle lapat po dechu. Zároveň jsou to dvě sítě, které mě polapily a já nemůžu a ani se z nich vymanit nechci, protože bych se bál, že je potrhám."

Zůstala na něj hledět s dětským rozpačitým pohledem a nohama kopala ve vzduchu. Přece jen po chvíli, která těm dvěma připadala jako přejít z jednoho konce vesmíru na druhý, promluvila. Opřela se mu o rameno, zavřela oči a řekla:,,Víš, až nám dojdou slova, nebudu se zlobit. Popadneme pastelky a pokreslíme si celej svět. A on bude náš. A nebude tam už nic cizího a smutnýho. I kašny konečně překreslíme a místo nich nakreslíme stromy a lavičky a místo dlaždic bude všude tráva a v ní budou mravenci a až si lehneme do té trávy, necháme se od nich sníst a budeme se tomu smát. A pod ten náš svět si na chvíli nakreslíme obrovskej větrák a vynese nás nad všechny paneláky, katedrály a mrakodrapy a tam pochytáme všechny ty balónky, co jsme si jako malí nechali uletět. A až se větrák vypne, nespadneme na zem, ale sneseme se na obrovských listech a skočíme do oceánu a budeme se v něm tak trochu utápět, protože to bude náš oceán lásky a všechno bude krásný. A pak zahodíme gumu, abychom se už nikdy nemuseli vrátit tam zpátky za všechno to, co jsme nakreslili. Bude nám krásně.

A když nám slova nedojdou, můžeme si o tom aspoň povídat."

Měla jsem vás všech po krk. Ani nevím proč. Dělalo mi někdy dokonce problém odpovědět vám na pozdrav. Přecházela jsem na druhou stranu ulice jen proto, abych se s vámi nemusela dát do řeči, když jste šli naproti mně.

Teď chodím ven. Na procházky. Po polňačce. Do přírody. Sama se sebou. A... Není to zas tak ideální jít takhle furt úplně sám. Je to dobrý jednou dvakrát. Možná i potřetí. Ale pak už je i ta polňačka pořád tou samou polňačkou. A i když vypadá pořád stejně úžasně jako poprvé, my už nejsme schopni znovu plně vnímat. Žádná převratná krása už v té polní cestě nezůstane.

Myslím si, že je to jako s čichem. Protože po chvíli i tu sebevoňavější vůni přestaneme vnímat. Vůně přestane být vůni. A čich to už neřeší. Nic novýho, prostě nuda, stereotyp...

Jsme jako motýli na rozkvetlé louce. Jsme zlotřilci, co pohrdají krásou. Jsme rozmazlenci. Příroda hází perle sviním! A jak lehce se otupí naše smysly! Co to v lidech je? Jakási neodbytná touha mít něco, co zrovna nemáme, a být tam, kde zrovna nejsme.

Proč? Protože je to jako s čichem. Vůni musíš opustit, vzdálit se jejímu působení a necítit ji, abys ji pak jednou mohl zase plnými doušky vdechovat. Abys ji opět mohl vychutnat a radovat se z ní.

Člověk se rád navrací. Je v něm v té chvíli taková pokora a probouzí se v něm něha.

Vracím se z procházky a přebíhám na protější stranu ulice, abych se zase potkala s tebou. A s tebou. A taky s tebou.

Jo. A nezlobte se, že někdy utíkám pryč. Stejně se většinou vrátím.

Při všem tom budování jsme nějak zapomněli na chodníky k ostatním

Srdce před rekonstrukcí

Máš jádro z umakartu.

Jen tak mu pravila

A že jestli už nemá Martu

tak by si ho spravila.

Maminka

Mám krásnou maminku.

Je to moje víla.

Je jak křídlo anděla

v němž třímá síla.

Má mě ráda, umývá zem v kleče

a vaří a pere a peče.

Lítá sem a tam

a já ráda k ní přičichám.

Lítá tam a sem

a voní mým domovem.

Duše pro staříčka

Ptáci v nehybných korunách stromů povídali něco o dusném letním dni, krtek v podzemí řešil zhroucení jednoho důležitého tunelu, tráva usychala, taky chtěla pít a kočky se pohnuly jen když už to bylo nevyhnutelné.

Je fajn, že si to všechno umím tak naplánovat. Autobus jede až za hodinu a já už jsem oblečená, namalovaná a vypadám fakt docela dobře. I přesto, že nemám ráda tohle chystání na rande, že nemám ráda slovo rande, jsem si přípravy tentokrát vážně celkem užívala a na jejich konci jsem se sebou byla vlastně i celkem spokojená. A s tvarem nosu nebo ukousnutým nehtem zrovna teď nic nenadělám. Tohle prostě není na programu dne. Mám v plánu jet do města, v autobuse se mírně zpotit, poslechnout si dvě tři písničky a nervózně, přesně na čas a hlavně s klidnou hlavou dorazit do čajovny, kde už určitě bude čekat ten kluk, co mě kdysi potkal kdesi a chce mě potkat ještě jednou a ne jen kdysi a kdesi a ne jen na chvíli.

Tatínek měl plné ruce práce v garáži, kterou se rozhodl uklidit a vymalovat, maminka se trpitelsky oháněla motykou na zahrádce, kterážto byla její největší chloubou,

a zbytek rodiny buď někde někoho otravoval, hrál na počítači, nebyl doma, otravoval se navzájem a nebo tak něco. Do této prázdninové atmosféry našeho dvora se rozeznělo hlasité vyzvánění tatínkova starobylého mobilu, jehož tělo kromě baterky a různých potřebných věcí obsahovalo piliny, hlínu, prach a další nedílné součásti.

,,...Co? No, staříčku, já jsem zrovna na lešení a držím v ruce kýbl s barvou." pravil tatínek Mira do mobilu. Chvíli poslouchal, co mu říká a pak pravil: ,,Dobře, no. Jo. Bude určitě ráda. Jo. Jenda není doma. Jo. Pozdravuj babičku. Ahoj." Ještě chvíli měl mobil u ucha a pak jej schoval do sterilizované kapsy u montérek. A já měla neblahé tušení. Tak neblahé, že jsem se chtěla zvednout ze schodku, na němž jsem do teď seděla, a utéct do chladné kuchyně. Tento plán ztroskotal na mých bolavých zádech a moc dobře zavřených dveřích.

,,Evi? Pojď sem na chvíli!" Útěk nevyšel a tak jsem jen oddaně sklopila oči a odšourala jsem se ke garáži. Kdybych měla ocas, stáhnu i jej.

,,Staříček už přes vlasy nevidí na cestu a tak se mu podařilo, že píchl kolo a sám by cestu pro novou duši a plášť nezvládl. Je objednaný k holičce a nemá se tam jak dostavit. A tak tě prosí, jestli bys mu duši a plášť nedovezla." Tak. To bylo horší, než jsem si předtím myslela. Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla, abych překonala všechny ty nadávky a slova, co mě napadaly jako odpověď. Znova se mi nadávky vracely do úst, ale úspěšně jsem je polykala. Znova jsem se zhluboka nadechla, abych se přesvědčila, že je to maličkost a že bude ode mě hezké, když to pro dědu, jež se nazval staříčkem už ve svých padesáti letech, udělám.

Projížďka na kole byla velmi příjemnou a já se snažila ponechat si co největší kus pozitivního myšlení. Šlapala jsem a do tempa si zpívala rytmickou melodii mé vlastní tvorby:,,Kam-bo-dža tutu. Kam-bo-dža tutu. Ukurewe. Ukurewe!" Když byla písnička v nejlepším a já si konečně nasadila tempíčko, začalo pršet! Začalo pršet! Úplně bez milosti! A bez ohledu na mou situaci! Bez nejmenších zábran! Zkrátka úplně jen tak zničehonic! ,,To je prostě skvěly! To je neskutečně úžasny! Já zmoknu! A budu mít úplně mokré vlasy! A to oblečení... no...Bomba!" Vlastně už to bylo moc dávno, co jsem zmokla. Už to bylo moc dávno na to, abych dnes zůstala suchá.

Kapky deště radostně hopsaly po silnici, lepily se mi na kola a osvěžovaly mi záda, abych se náhodou nezpotila. Vesnicí se rozezvučel vodní orchestr a snažil se zapojit všechny kolem. K mé smůle i mě. Nenechala jsem se dlouho pobízet a pod přilbu jsem trousila nadávky a sprostá slova určená tomuto geniálnímu přírodnímu koncertu. Nakoupila jsem duši a plášť a jela a jela a jela a jela a pak už bylo jedno, jestli bude pršet dál a nebo přestane, protože mokrá bych byla stejně. S tímto pocitem jsem otevírala branku babiččina a staříčkova obydlí. Opásaná pláštěm, s duší v ruce jsem s brankou sice chvíli bojovala, ale nakonec už jsem stála v předsíni. Vodník Česílko byl oproti mě suchá hadra. Dívala jsem se na staříčka skrze okna, jenž oddělovala předsíň od kuchyně, v níž seděl. Staříček pomalu pozvedl hlavu od stolu právě v momentě, kdy si chtěl kousnout do krajíce chleba, takže mu ústa zůstala otevřená. Až si to uvědomil, zavřel pusu a ticho prolomil klidným odkašláním. A já už jsem konečně mohla promluvit. Konečně jsem totiž chytla dech, po kterém jsem předtím dlouho lapala.

,,Ahoj, Staříčku. Tady ti vezu tu dušu a plášť." Usmála jsem se a v ten samý okamžik mi z nosu spadla kapka.

,,Ja. Děkojo. Polož to tam na skřiňku. Já to asi nechám na zitra. Dnesky ož nikam nepojedo. Co za to bodeš chtit?" V ten okamžik jako by mě někdo takhle celou mokrou vzal a strčil do mrazáku. Nebyla jsem schopna slova, pohybu, čehokoli. Jen jsem zamrkala. Nemohla jsem slyšet dobře. Určitě mi napršelo do uší. Ale jeho tvář mi potvrdila to, co říkal. A po nějakém soucitu na ní nebylo ani památky. A já jsem se přesto všechno, co jsem teď slyšela, na staříčka podívala, usmála se a řekla:,,Tož, to nestojí za řeč. Snad jen Pámbů zaplať." snažila jsem se žertovat a celé to brát jako dobrý vtip . Staříček se na mě zcela vážně podíval a pravil:,,Tož teda Pámbů zaplať."

Měla jsem v plánu jet do města, v autobuse se mírně zpotit, poslechnout si dvě tři písničky a nervózně, přesně na čas a hlavně s klidnou hlavou dorazit do čajovny, kde by už určitě čekal ten kluk, co mě kdysi potkal kdesi a chce mě potkat ještě jednou a ne jen kdysi a kdesi a ne jen na chvíli.

A tak jsem jela do města, v autobuse jsem mírně uschla, poslechla si dvě tři písničky a nervózně, o hodinu později a úplně s mokrou hlavou jsem dorazila do čajovny.

(V bublině psáno jest: Dámo, s jedním ani s milionem takových balónků nevzlétnete. To mi věřte. Lítat umí jen duše.)

Lásku můžeme považovat za pevnou rybářskou síť a přesto se někdy potrhá tak snadno jako pavučina.

Chci kreslit!

Kdysi

Vzala jsem pastelku

a nakreslila tebe

všechno jen zářilo

a ožilo nebe

Dneska

Hlava chytá lelky

a já tebe zas

zmizely pastelky

a někdo barvy zhas

Jednou

Najdu znovu pastelku

mně nestačí pero

rozsviť barev baterku

už nechci jen šero

Očista

Kartony plnotučného mléka

proléváme tělem

děláme tak po léta

a podle toho taky s*rem

O bytě.

Řekla jsem Ti:

Zítra ráno mě prosím vzbuď

Už nemám sílu ani chuť

(vstát)

Dám ti své klíče od bytu

ukáže ti co je ve skrytu

(mě)

A zalívej tam kytky

a větrej.

(jo?)

...zapomněls?

Přátelství

Přátelství. Slovo s překřičeným významem? Nebo důležitý pojem, se kterým by se mělo šetřit?
Dnes a denně slyším ze všech stran o přátelství, víře v druhého člověka, pomoci bližnímu. Ale mám pocit, že většina z nás se tím slovem ohání přesto, že neví, co obnáší.
Mít rád. To nejmenší a zároveň největší, co člověk člověku může dát. Porozumět. Přesto, že se nám názory toho druhého příčí. Uznat je, pochopit je a přijmout. Přehlížet. Chyby přítele, ale vědět o nich. Být oporou. I ve chvílích, kdy ten druhý o tom neví, ve chvílích, kdy o to nestojí, ve chvílích, kdy jsme pro něj tím posledním.

Seděla jsem v noční lince a jela domů. Dívala jsem se z okna, kolem mě se míhaly stromy, domy a jen pouliční osvětlení mi tuto podívanou kazily a tak jsem se chvílemi dívala na sebe samotnou v odraze okna. Dívala jsem se do svých očí a snažila jsem se v nich něco přečíst, ale nakonec jsem byla ráda, když můj odraz postupně slábl, a já se zase mohla rozhlédnout po okolním světě.
Napadlo mě, že přesně tohle je to. Ta lidská pouť po světě. Člověk si tak jede tím svým nočním autobusem, zajímá se o lidi kolem, má o ně starost, snaží se, aby byl oblíbený, aby dělal ostatním radost, žil pro své přátele a vybíral správné cesty pro svůj autobus. Dívá se oknem ven, pozoruje dění kolem a je rád, že je jeho součástí. Pak však přijdou chvíle, kdy nevidíme, díky lampám, z vlastního autobusu nic než svůj odraz , své oči a mermomoci se snažíme jim porozumět, najít v nich něco, co nám napoví, kudy jet dál. Nebo se zkrátka necháme unést krásou sebe samého, vpijeme pohled do vlastních očí a žijeme s pocitem, že nic krásnějšího, než my sami, nás nemohlo potkat. Pak už nikdy nedokážeme pohlédnout ven, potkat jiný autobus a ubírat se stejným směrem.
V tu chvíli jsem byla vděčná za to, že si vybírám cestu, kde je co nejméně pouličních lamp, protože to nejjasnější světlo mi dokážou dát jen autobusy, se kterými sdílím podobnou cestu.

A tohle je přátelství, hnát se tmou pro své blízké a doufat, že oni nám posvítí.

Zeď u postele

Hrubé zdi plné malých kamínků

dotýkám se ráda

Oživí mi vzpomínku

na Tvá uhrovitá záda

Pod lampou stojí jen hlupáci

Kde zůstaly ty chvíle, když jsme po tmě na chodbě s ulovenou baterkou hráli, kdo dřív chytne světlo na stěně? Kde se zapomněly chvíle, kdy jsme při večerní procházce s rodiči šlapali sourozencům po stínech? Stoupnout na hlavu cizímu stínu bylo vítězství. Ten druhý se většinou rozbrečel.
Kam se vlastně ztrácí člověku dětství? Kam mizí tyhle hry? Mizí snad s naivitou v krásný svět? Mizí s prvními doteky dospělosti?

Kráčela jsem večerem a spěchala jsem tak, jak už spěchám několik let. Míjela jsem světelné lampy, přemýšlela jsem a vlastně nemyslela na nic, a přede mnou šel muž. A já omylem šlápla na hlavu jeho stínu. Probudilo se ve mně to cosi dávno zasypaného čerstvějšími zážitky a já ucítila v sobě malou holku. Srdce mi poskočilo, protože dupnout na hlavu soupeře bylo přeci vítězství. To malé, co se procitlo, se chtělo vysmívat a posmívat prohranému stínu. Jen stěží jsem se udržela. Můj stín tedy hopsal stejně jako já a já dál spěchala k domovu.

Hra stínů byla zvláštní. A zdála se být tak podobná jako lidské žití. Znova a znova se ukazovaly stíny, když postava vyšla ze tmy a byla ve světle lampy. V ten okamžik se rodily vysoké, černé stíny plné dynamiky a krásy. Jak se blížily k lampě měnily se, křivily a zmenšovaly se. Stíny sice zase rostly a sílily, ale až v okamžiku, když se vzdálily aspoň trochu světlu. A já cítila, jak podobné je to lidskému životu. Na svět přichází noví tvorové, neposkvrnění špínou světa, s touhou žít, vlastnit city, bez touhy po moci a penězích, nedotknuti světem a jeho křivostí. Postupem času však tyhle rarity a osobnosti začínají potlačovat své jádro a snaží se přizpůsobit světu a svět se snaží přizpůsobit tyhle originály většině. Dělá z nich roboty, podrazáky a lidi bez srdcí, pokřivené dobou, prioritami světa, módou a ... Pak už je vždy na nich jak moc se jim tenhle život v záři lampy líbí. Někteří v reflektorech stojí celý život, zdají se být úspěšní a dokonalí. Sami sebe však někde ztrácejí. Jiní pochopí, že život není jen přímé světlo a hledají ve tmách před sebou. Hledají sebe, sílí jejich charakter a oni se stávají těmi správnými lidmi.
Lampy mi promítaly lidské lopocení po světě a já si jen přála, abych nezůstala stát přímo pod lampou. Přímo u lampy zůstávají stát jen hlupáci.

Velké malé štěstí

Žila, byla jedna šťastná rodina. Rodiče měli kupu dětí a ty jim dělaly radost. Rostly jako z vody, byly bystré, pozorné a na svět se usmívaly. Jednou se tak událo, že k nim přibylo ještě jedno krásné, okaté miminko. Všichni jej měli rádi a stalo se zlatíčkem celé rodiny. Až jednou maminka zbystřila, protože ostatní děti v okolí pásly koníčky, převalovaly se na bok,a jen to její malé zlatíčko stále jenom hajalo a usmívalo se na všechny kolem.
,,Dětská mozková obrna zasáhla kompletně pravou hemisféru, centrum řeči a pohybu. Netušíme, kdy si tím Toníček vůbec prošel. Tak či tak nebudeme vám dělat zbytečné naděje: vaše děťátko nejspíš nikdy nebude chodit a mluvit." Znělo v uších mámě, tátovi. Tohle nemohla být pravda. Mají tři děti a. A proč zrovna oni? Proč zrovna on? A jak je to vůbec možné? Zvládnou to? A co jejich ostatní děti? Co všechno je čeká? Desetileté holčičce, dvanáctiletému chlapci nedocházelo skoro nic, jen viděli maminku častěji brečet a méně se usmívat. Oběma rodičům přibyly vrásky a zvážněli. …
…Vojtova metoda to měla aspoň trochu zlepšovat. Měla cvičit Toníkovy reflexy v různých bodech na těle. Ačkoli to zní skvěle a fantasticky pro rodinu tohle cvičení bylo utrpením. Toníček při cvičení plakal, vlastně neplakal, ale řval, a všem to dralo uši. Maminka plakávala s ním. Nechce ho trápit! Vždyť to stejně nepomáhá. Jak tohle někdo může vůbec dopustit? Tondovo usedavé plakání ji bralo za srdce a ona přesto pokračovala. Sem tam měla nutkání se vším praštit a odejít. Ale to přece nemohla. Má manžela a ten jí pomáhá, drží ji. Není v tom sama. Nikdy v tom nebude sama. Když nic jiného, on byl pro ní jistota.…
…I stalo se, že to malé už víc jak roční děťátko se začalo plazit. Tehdy jeho vrstevníci dělali první krůčky a on byl rád, že utáhne sám sebe jednou rukou a jednou nohou. On se plazí! Jejich syn už jen neleží. Seženou kočárek, seženou zdravotní botičky. Ať aspoň trochu vypadá k světu. A koupí záplaty na rozedřené punčocháčky. A ... objevila se naděje
A jednou, když to vůbec nikdo kolem nečekal, uviděli zázrak. Toníček stál v postýlce. A tehdy to nebylo naposled. A tak začal chodit, smál se, zahrnutý láskou, v noci oplakáván maminkou, opečováván sourozenci, milující bitky, pohádky a auta. Podle jeho poskládání priorit taky zněla jeho první věta:,, Pojedeme autem pá." Věta dítěte na nohách, co nikdy nemělo chodit a mluvit. Ta věta se stala vyjádřením každé jeho emoce. Po každé zněla jinak. Nadšeně v radosti, ublíženě v rozzlobenosti, dokonce si ji zpíval s melodií Kobry 11.
Dnes chodí, běhá, skáče, mluví, počítá, čte. Dělá radost. Přestože si nikdy nezaváže tkaničky a chce být fotbalistou, přestože nosí košile, ale nikdy si je sám nezapne. Všechno je to tak strašně moc, když v uších stále zní ,,Dětská mozková obrna zasáhla kompletně pravou hemisféru, centrum řeči a pohybu. Netušíme, kdy si tím Toníček vůbec prošel. Tak či tak nebudeme vám dělat zbytečné naděje: vaše děťátko nejspíš nikdy nebude chodit a mluvit."
Žije a je jedna šťastná rodina. Ještě o tolik šťastnější než byla předtím. Stal se u nich totiž jeden malý-velký zázrak. Váží si tolik toho, co získali jedním velkým-malým neštěstím. Jednou se tak stalo, že k nim přibylo ještě jedno krásné, okaté dítě.

Netrpělivá ve frontě na maso

Já v tu dobu spala jsem
s takovým velkým mamlasem.

Byla bída, žebrota.
Šikla se nám flákota.

Řekla jsem si: ,,Musím povinně
řezníka mít v rodině.

S pozdravem Melinda Gates

Vánoce

Minulý rok měla jen malinký umělý stromeček. Ty čokoládové ozdoby na něm, které byly tvrdší než perníky, se musely každoročně schovávat na příští rok do krabice od bot do nejvrchnějšího fochu skříně po stařence.
Minulý rok na Vánoce si ta žena pustila dechovky, Tři oříšky pro Popelku a jakousi novodobou pohádku jen proto, aby zahnala smutek.
V obývacím pokoji byla dvě křesla. To jedno bylo opuštěné. Stará žena byla v domě úplně sama. Byly Vánoce a kolem ní kroužily jen vzpomínky zaprášené všedními událostmi. Byly Vánoce a ona nechtěla plakat nad tím, co bylo, co není a co bude. Chtěla se radovat.

,,Náá roho dil se Kriss tus Páán, vesel mé sé." Burácelo domovem šestičlenné rodiny. Dvěma malým dětem svítila očka a dva starší sourozenci se na ně dívali a měli radost z jejich radosti.Rodičové se drželi za ruce a sledovali všechny čtyři děti a brali je pořád všechny jako jejich malé, skvělé děti a byli rádi, že je mají.
Vedle stromečku seděla u štědrovečerní tabule dáma, jejich babička, a plakala. Na vteřinu si totiž vzpomněla, jaké Vánoce byly minulý rok. Ale vzápětí se ji už po tváří neřinuly hořké slzy bolesti a pocitu zbytečnosti, nýbrž slzy, co chutnaly jako doušek ze studánky štěstí.
Slavila Vánoce se svým synem a jeho rodinou. Slavila Vánoce se svými vnoučaty. Byla tady. Mohla tu být, mohla sedět, poslouchat a cítit opravdové Vánoce. Cítila kapra, cítila bramborový salát, cítila vůni vosku, buráků, vánočky. Cítila radost a spokojenost. Všude se pomalu ale jistě rozlézala pohoda. Všichni se radovali a smáli.
Babička sama nechtěla žádný dárek. Avšak jiskřičky v očích v tu chvíli měla snad zářivější než ty malé děti. Splnilo se jí jediné přání, které vlastně nikdy ani nevyslovila nahlas. Nebýt sama. A teď byla šťastná.
A právě toto jsou ty největší dary. Ty, co se na první pohled zdají nicotné. Jsou to dary, které člověk může rozdávat ať je chudý nebo bohatý. Jsou to dary, které člověka posunou do vyšších sfér radosti. Jsou to dary tak samozřejmé, ale opomínané. Ty nejmenší a přitom nedocenitelné. A když je člověk daruje, tak úsměv a radost v očích blízkých je to nejkrásnější poděkování. A o těchhle dárcích jsou přeci Vánoce.

Silvestr

Byl to zvláštní večer. Nejen protože byl Silvestr a všichni se svými předsevzetími chtěli po hlavě skočit do nového roku. (Je zvláštní, co udělá s člověkem jen číslo. Jak lidé najednou mají potřebu něco měnit. Jen protože jedno pitomé číslo je o trošku jiné.) Byl ale zvláštní hlavně proto, že u stolu se sklenicemi vína seděla skupinka úplně odlišných lidí, kterou spojovali stejní předci a podobné vlastnosti nebo jen svazky manželské, vztah dětí k rodičům, no zkrátka příbuzní. Seděli tam, bavili se, zpívali a vypadali spokojeně. Někteří se ovíněně usmívali, dalším klimbala hlava únavou a množstvím alkoholu. S nimi tam seděla i atmosféra. Nikdo ji nedokázal popsat, nikdo ji vlastně ani pořádně neviděl, nikdo pořádně nevěděl, kde se tam vzala, ale všichni moc dobře věděli, že tam je. Cítili ji, nasávali její vůni a bylo jim podivně.
Ozval se jeden vousatý muž v nejlepších letech. Měl ruměnce na tvářích a úsměv od ucha k uchu. Víno ho vždycky udělalo šťastným. V těchhle chvílích ho napadaly geniální věci. Tedy atmosféra ho pod stolem nakopla, on vstal a se sklenicí červeného vína pronesl do bujaré zábavy okolo stolu.
,,Teď bychom každý mohl shrnout, co pro něj letošní rok znamenal, za co by chtěl poděkovat a s čím by se s námi chtěl podělit." když pronesl tuhle větu, všichni se přestali smát a začali přemýšlet, co by ostatním rádi sdělili. Jakoby lusknutím atmosféra sjednala naprosté ticho.
Odkašlala si jedna žena podobně stará jako muž, kterému atmosféra vnukla ten nápad. Byla to čerstvě vdaná maminka se zrzavými vlasy, velkýma hnědýma očima. Čerstvě vdaná maminka s čerstvě narozeným miminkem měla 40 roků.
,,No. Víte. Chtěla bych říct. Že. Že jsem teď šťastná, jako jsem nikdy nebyla. Měla jsem jedno přání. A díky tady Tomášovi. Se mi mohlo splnit. Já jsem strašně vděčná za to moje malý miminko. Vlastně jsem už ani nečekala, že. Že někdy nějaké budu mít. Stalo se mi celým světem a ... Tome, moc děkuju. Za ten rok, co jsme spolu. Za to, žes mi dal Haničku. A. Že se o mě staráš. Já. Mám konečně svou rodinu. A. No myslím, že už zmlknu." Po tvářích se jí řinuly slzy jako hráchy, ale usmívala se. Byla opravdově šťastná.
Dřív to byla žena přísná na své neteře a synovce. Žena, která radila svým sestrám, jak vychovávat. Žena, co tvrdila, že jsou rozmazlení, žena, co se zdála být povrchní a zlá. Teď tady seděla, plakala. Milovala ho. Milovala své dítě. Najednou měla ráda všechny kolem sebe.
Tehdy tam u toho stolu všichni pochopili, že kdysi byla nešťastná, zahořklá a že stačilo tak málo a přitom tak moc. Všem se leskly oči, nevěděli co říct a ta přísná žena najednou byla lidskou bytostí.
Silvestr je krásná věc. A možná víc než nová předsevzetí je důležité shrnout si, co všechno se stalo. Někdy totiž zase o trochu víc pochopíme sami sebe a lidi kolem nás.

Babička (objevena 21.května v tajné komnatě blogu)

Na tyhle prázdniny čekala už od září, ale že dopadnou takhle, to ji ani ve snu nenapadlo. Bratr si zůstane doma a ona musí s rodiči strávit celé čtyři dny na chatě. Auto plné báglů, jídla a vůně jejich babičky. No. Nějak to dopadne. Ale rozhodně nehodlala spát s babičkou. V každém případě chce spát na pokoji s rodiči.

,,A nechceš si ty věci dát do té skříně, aby ses nemusela přehrabovať v tem batohu?"
,,Babi, mně je jedno, jestli to budu mít zpřeházený v batohu nebo ve skříni."
,,Ty, ale ty záda si schovej. Ani ti nevíš, jak je to nepřijemny mít nachlazený ledviny. Starej se o ně. Ať pak ještě nemáš nějaky problémy."
,,Jo, to je blbý triko, už je mi malý."

Jo. Takže to dopadlo přesně tak, jak nechtěla. A protože malé děti si mohou dovolit brečet a leccos si mohou vybrečet a není jim to blbé, nakonec skončila s babičkou na pokoji ona místo sestry.
Přes den tam být nemusela, takže to dokonce bylo fajn, protože většinu dne proležela u knížek, u angličtiny nebo u televize a babiččených telenovel. Myslela si, že nic horšího už ji na chatě nemůže ani potkat. Všechno ji postupně docházelo až večer...

Půjde spát dřív než babička, kdyby náhodou chtěla chrápat nebo cokoli jiného. Řekla si, že musí co nejrychleji usnout.
Nastal večer, cinzano bylo v celku stravitelné a poté se odebrala na pokoj.Prohlídla celou místnost a zmapovala, jestli náhodou někde není pavouk, aby pak kdyžtak mohla zakřičet a běžet pro tatínka. Žádné chlupaté stvoření neokupovalo pokoj a tak s klidem zhasla a šla spát. Tedy s relativním klidem. Hlavně se peřinou nedotýkat zdí a podlahy, aby pavouci neměli šanci vlízt jí pod peřinu. Co nejmíň se hýbat a rychle usnout.

,,Evi? Spíš?" zařvala šeptem babička. Ne, nebude odpovídat, musela by si s tou starou dámou povídat, rožla by a to zas ne. Už se jí dokonce zdál sen. Chce spát. Jo. Bude dál dělat, že babiččin šepot byl doopravdy šepot.
,,Jejamyho, kde mám ty brýle? Uf. Ty schody mně dávajou zabrat. " Bude spát, bude dál spát. Nebude si babiččené samomluvy všímat. Blik.
,,Nedá se nic dělat, ale já nemůžu najít krabičku na protézu." Pokojem se rozlilo světlo. Křáp. Buch. Ech.
,,Á, tady je." Cvak. Pokoj zahalila úplná tma. Jen ticho se tam stalo utopickým. Bylo až nemožné, kolik pohybů do postele musela ta stará žena udělat a s jakým rámusem se tam dopravila. Zabalila se do peřiny. Nahlas odvykládala Otčenášjenžsinanebesích a zmlkla. Vrtěla se. Pak se v pokoji rozhostilo ticho. Ovšem jen na necelých pět minut, ve kterých nebylo možné usnout. Pak převracení těla babičky vystřídalo hlasité chrápání. Mladé dívce se najednou chtělo začít brečet. Zoufale se snažila usnout a dělat, že neslyší chrápání...
Sen. Spánek. Konečně. BUM. Klika cvakla dvéře letí. A babička si to štráduje na záchod. NE! Proč to dělá? Proč ji mučí? Za půl hodiny usnula.
Spánek. Sen. Koneč...Kašel. Tak silný a dlouhotrvající, tak hlučný. Na tohle neměla nervy. Vzdala snahu usnout. Už jen čekala, až chata ožije.

,,Rejndrops kíp fólin on maj hed..." Rozeznělo se 6:30 z mobilu mladé dívky.
,,Tý, Evi, já jsem v noci vůbec nemohla spát. Byla jsem na záchodě asi třikrát, protože jsem přes den vypila asi 4 litry čaja. Když jsem večer přišla, tak už jsi spala. Slyšelas mě přicházet? Jo a strašně mě bolelo to koleno, tak jsem si ho v noci musela namazat indulonou. Bylo to celkem dosti cítit, tak jsem na chvíli otevřela okno, doufám, že ti nebyla zima. A taky jsem málem vylila ten hrnek s vodou, když jsem chytla záchvat kašle." Promluvila svým ranním basem, který se rozhléhal po celé chatě. Měla chuť si povídat.
,,Ne, babi, nic jsem neslyšela. Spala jsem jak zabitá."

Spala tak celé čtyři dny. A po prázdninách přišla do školy odpočatá a plná energie.

,,Na světě jsou jen dva druhy jídla - dobrý a hnusný. Pak už jedno, co v tom všechno je."

Já

Miluju ten pocit, kdy cítím nekonečnou svobodu. To přelétání očí po celé obloze, zkoumání všech těch malých jiskřiček na tmavěmodrém plátně. Jak zapomínám, kdo jsem, jak osvobozuju se od sebe samé, jak moje duše svítí nahoře s hvězdami a cítí se jako na začátku všeho.
Nenávidím školní osnovy, rozvržení učiva na měsíce, týdny, dny, hodiny...

Miluju laskavé oči, v nichž nacházím aspoň zábleskem útočiště.
Nenávidím obsazená parkoviště.

Miluju svět a lidi v něm.
Nenávidím lidi a svět.

Miluju
Nenávidím

...Miluju a nenávidím...

Lidé?

Jsme všichni prohnilí
a máme hole v ruce
a bijeme do lídí
a bijeme pěstmi prudce.

Jsme vskutku prohnilí
až do morku kostí,
v žilách nám tepe krev
naplněna zlostí

Po pravdě voláme
Do očí pak lžeme.
všechno tak děláme
pro to, co chceme.

Balíme hru na city
do falešných mašlí.
Měl bys tak žít i ty,
na city kašli.

(Zkouším si verše a zvracím své pocity. Toť vše)

Popcorn za bradavku

Celé to vypadalo jako rodinná idylka u odpolední kávy. Na parapetu opět ležel slovník cizích slov, hra scrrable čekala na konferenčním stolku, všude voněla henri káva a děti venku trápily kočky. Konečně nastala chvíle pro dospělé. Tedy i pro mě. Sama jsem se mezi dospělé zařadila i když tak nevypadám a i když mi vlastně ještě vůbec není osmnáct. Nejde tu však přece o věk ale o intelekt. A ten můj doopravdy za něco stál. Myslím, že to, co se nám stalo, o tom svědčí. Celé to svědčí o naší úplně normální, nudné rodině.
Sobotní odpoledne je u nás nejkrásnější odpoledne za celý týden. Od rána se uklízí a přes oběd se uklízí a uklízí se i po obědě a uklízí se třeba až do čtyř. Tuhle sobotu se uklízelo až skoro do půl páté. Ono to odpoledne je nejkrásnější asi proto, že se sedí v uklizeném domě, všichni máme pocit za dostiučinění, jsme utahaní, ale maminka je spokojená. A to je důležité. Aby maminka byla aspoň v sobotu spokojená. Po zbytek týdne totiž jen chodí po domě a brblá, že je tam nepořádek.
Zrovna tuto sobotu maminka vyklízela špajzku a našla tam dva balíčky popcornu. Divila jsem se, co u nás vůbec dělá takový popcorn. To u nás nebylo normální. Naši si sedli ke „kávičce“ a byli náramně spokojení. Všimla jsem si popcornu ležícího na stole a mezi řečí o novém vozíku na dřevo, který tatínek vyrobil, jsem zkoumala polské nápisy na obalu popcornu.
„Kde se u nás vzal popcorn, mami?“
„To nevím. Tak jak tak mám na něj chuť. Zajímalo by mě, jaká je to příchuť.“
Popcorn už nebyla jen okrajová činnost u pití kávy nýbrž káva se stala okrajovou činností při studování dvou balíčků popcornu. Polština nám všem strašně jde, takže jsme se vůbec nedozvěděli, jaký to je vlastně popcorn. Už jsem to nevydrželo, balíček jsem vytáhla z celofánu, ve kterém byl do téhle chvíle v bezpečí. Na zadní straně balíčku byla tabulka, která mluvila o době popcornu, kterou musí strávit v mikrovlnce, dle jejího výkonu. Velice praktická tabulka to byla.
Složitost přípravy popcornu však rostla, protože jsme vůbec netušili, jaký že to má naše mikrovlnka výkon. Během debaty, na kolik minut to tam asi strčíme, jsme se všichni automaticky přesunuli k mikrovlnce a začali jsme studovat, kde by tak mohlo být napsané, jak výkonnostně skvělá je naše mikrovlnka. Štítek s čísly však nikde nebyl. S tatínkem jsme otevřeli dvířka. Nic. Tatínek mikrovlnku povytáhl a koukli jsme se zboku. Nic. Z vrchu. A taky nic. Vtom se tatínek rozhodl, že ji celou vytáhne a mrkne se ze zadu. Mezitím naše pořádku chtivá maminka utřela vrch mikrovlnky, my s tatínkem jsme hledali watty a… Cvak! Tatínek zařval, zavřel oči a já jsem neměla ponětí co se děje. Napadlo mě, že do něj jde elektrický proud. Ale co s tím mám probůh dělat?
„Otevřete tu myčku!“ Bolestí už šílený tatínek zařval načež já s maminkou jsme mrkly na myčku. Byla otevřená. Proč chce zrovna teď, aby byla otevřená myčka? V momentě, kdy jsem na tím uvažovala, jsem to spatřila: Jeho triko. Ba nejen triko, ale hlavně jeho prso! Ano, jeho prso bylo zavřené v mikrovlnce. Navíc si dvířka držel vlastním tělem a nešla otevřít. Musela jsem mu to prso, zkrátka vyrvat ze dvířek. Řval na celé kolo, mikrovlnku zasunul zpátky, vyhrnul si tričko a studoval svou ubohou bradavku.
Musela to být neskutečná bolest. Taková bolest, že mu myčka a mikrovlnka přišla najednou tak stejná. Bylo to ale tak neskutečně komické a směšné, nenormální a absurdní, že jsem se zmohla jen na hordy smíchu. Kvůli pitomýmu popcornu, který jsme potom stejně spálili, musel tatínek podstoupit bolest, tuším, že nepopsatelnou.
Sobotní odpoledne u Zdráhalů muselo zvenčí vypadat a být slyšet velice prapodivně. Ještěže máme souseda úchyláka. Ten to třeba pochopí.

Muž

Nastoupil do autobusu společně s ní. S tou ženou, kterou jsem od prvního okamžiku neměla ráda. Mluvila s ním. Pořád mu něco říkala. On jen oddaně přikyvoval, neposlouchal ji a raději se díval po místě, kam by si sednul. Chvíli jeho hnědé oči hleděly do těch mých a pak zase odvrátil hlavu. Byl to starší muž s trochou šedivých vlasů a plnovousem.
Pozorovala jsem tu ženu, jak s ním jedná, jak neumí zavřít pusu a jak za všechno může on. Nemám ráda ty staré ženské, co si myslí, že jsou nejchytřejší, ví všechno nejlíp a k tomu všemu jsou škaredé a protivné. Nechtěla jsem, aby ten pán byl s ní, aby jí patřil, aby na něj mohla být taková.
Paní si konečně našla místo k sezení a ho nechala na pospas plnému autobusu, nechala ho stát u dveří a bez jediného slova od něj odešla. On se rozhlížel po autobuse a v rukách měl nákupní tašky. Zajisté plné hadříků pro ni. Měl krásné hnědé oči plné žalu a i když mu jedno oko ujíždělo, připadal mi tak neskutečně krásný a to i přesto, že měl přes padesát let.
Na další zastávce na něj ta žena přes půl autobusu zařvala, že budou vystupovat. Sama vystoupila zadními dveřmi a on zůstal s nákupními taškami u prostředních dveří. Jako naschvál se mu dveře nechtěly otevřít. Položil ty přeplněné tašky, zmáčkl tlačítko otevřít a nic. Dveře zůstaly nehybně zavřené. Po pár sekundách, jenž mně i tomu pánovi musely připadat neskutečně dlouhé, si toho všiml řidič a dveře mu otevřel. Pán už stál ve dveřích a chtěl vylézt, když v tom se dveře z ničeho nic zavřely. Schytal to. Dveře ho bouchly do ruky a do hlavy. V ten okamžik mně vyhrkly slzy. Bylo mi ho neskutečně líto. Tak líto jako ještě nikdy nikoho. Dveře se pak znovu otevřely a on vystoupil.
Autobus se rozjel. Ta žena za okny vedle něj zase otevírala pusu a gestikulovala. A on tam jen stál a bolela ho ruka a hlava. Obraz těch dvou byl tam na zastávce a vzdaloval se. Ve mně však zůstal ten zvláštní smutek, ta touha mu pomoci. Padla na mě těžká úzkost, bolela mě u srdce, tlačila mi na plíce, vyrážela mi do očí slzy. Ten muž se zdál být ve světě tak ztracený. Chtěla jsem mu pomoci naleznout věci krásné, vyzdvihnout jeho hnědé oči, naučit ho se smát. Chtěla jsem ho obejmout. Být s ním. Chtěla jsem s ním mlčet.V tu chvíli jsem věděla, že bych to uměla, měla jsem pocit, že kvůli němu bych se to naučila. Chtěla jsem se na něj usmívat, dívat se do těch jeho smutných očí, vzít všechnu tu jeho bolest na sebe a cítit ji s ním. Chtěla jsem, aby o mně věděl. Aby nebyl sám. Jeho smutek mě zasáhl nejhlouběji jak mohl. Cítila jsem, jak moje srdce sténá za něj. Probudil ve mně všechnu lítost, co jsem v sobě jen mohla najít.
Když jsem však vystupovala z autobusu, začala jsem se bát té pravdy, že možná nechtěl být nikým litován. Přemýšlela jsem nad tím, že bych ho tím možná urazila. Možná by se hněval a otočil se ke mně zády...
Všechno to bylo prazvláštní. V tom autobuse jsem k němu měla tak blízko a najednou mi došlo, že všechno je jinak. Protože nikdo, kdo nepostrádá svou hrdost, není rád litován v takové míře, jako jsem litovala já toho muže.

Čerstvý podzimní den - první

Hlava byla ze školy jako medicimbal, možná i větší, na ruce ani jedny hodinky, v ruce knihu a kabát, protože podzimní počasí je strašně zrádný a dělá si co chce. Stejně jako po zbytek roku.

Seděla jsem na lavičce už nějakých pár minut. Ovšem nevím, jak dlouho jsem tam seděla, protože hodinky jsem na té ruce vážně neměla a do kabelky pro mobil bylo daleko. A tak jsem jen seděla dál a čekala jsem. Někdy jen tak sedím a čekám. To je většinou nejpohodlnější styl čekání. A vůbec nejlepší je si sednout na místo, kde prochází co nejvíc lidí.To mi zaručuje, že se nebudu nudit. Měla jsem špinavý tkaničky a zlomenej nehet. Když jsem si sedala na lavičku, nikdo jiný na ní neseděl. Zrovna při úvaze, jestli si mám ukousnout i tu druhou nezalomenou část nehtu, si na druhou stranu lavičky sedla starší paní a já jsem si všimla, že ve tváři se ji nesmazatelně vepsaly starosti života. Nezajímala jsem ji já ani to, že jsem byla ráda, když jsem na lavičce seděla sama. Ale vlastně mi nevadila. Aspoň mě vytrhla z myšlenek o nehtech a zadívala jsem se kolem sebe.
Na náměstí republiky, poblíž knihovny, mé oblíbené kavárny a Muzea bylo plno lidí a já jsem se snažila zachytit útržky rozhovorů. Něco nebo někoho zajímavého. Trochu jsem doufala, že se tam něco přihodí a já o tom budu moci něco napsat.
„ Tohle je Martina a Lucku už znáš, že? Čekáš tu dlouho?“
„Vlastně ani ne, před chvilkou jsem dorazila. Tak kam vyrazíme? Do kaféčka?“ čtyři mladé dívky se odebraly směrem ke kavárně.
Mladík na vedlejší lavičce vypadal, že taky na někoho čeká, ovšem neřekla bych, že by mi lezl do zelí, že by snad čekal, že se něco přihodí. Prostě jen čekal. A pokukoval. Neviděla jsem po kom, ale pokukoval. A myslím, že kluci, kteří jen tak nenápadně pokukují jsou nejlepší. Pojednou však vstal, roztáhl paže a já viděla, jak k němu běží usmívající se dívka. Přece se dočkal. A myslím, že už pak ani nepokukoval. Oči už ponechal jen jí. A bylo mi z toho fajn. Pořád se mluví o tom, že lidi jsou víc vypočítaví a míň milují. Ale když vidím něco takového, uklidním se a vím, že láska neodmyslitelně patří k lidem a že tu vždycky byla a pořád bude.
Cizí řeč. Ani angličtina ani němčina, ale nějaká strašná hatlamatilka. To jsem zaslechla nemusela jsem se ani rozhlížet, protože najednou vedle mě seděli dvě muslimky. Zahalené v šátcích. Bylo to zvláštní. Sedět tady v České republice a mít vedle sebe dvě muslimky, nerozumět jim a mít pocit, že sedím na špatné lavičce. Poslední myšlenka byla ošklivá, věděla jsem to a styděla jsem se za ni. Měla jsem potřebu se jim omluvit za to, že jsem tam seděla a chtěla jsem si odsednout. Pak jsem se zasmála sama sobě, začala jsem poslouchat jejich řeč a zas jsem cítila, že je všechno v pořádku.
Pofukoval vítr, hrál si s odpadky na zemi, zaplétal se lidem do vlasů, ve vzuchu bylo cítit čtvrteční odpoledne a minuty asi ubíhaly. Přicházeli a odcházeli noví lidé, projelo mnoho tramvají a nestalo se nic zásadního. Zkrátka byl úplně obyčejný den a já měla potřebu zachytit jej. Ten obraz Náměstí republiky, mé pocity, mou snahu o nápad. Mám pocit, že tohle je přesně život. Snaha pochytit každý okamžik, snaha o nejlepší žití, snaha zapojit do života všechny smysly. Snaha říkat jen ty nejhezčí slova. Snaha žít co nejlíp.
Hlava už vůbec nebyla jako medicinbal, byla lehká jako peříčko, hodinky na ruce mi nescházely, kniha a kabát byly v ruce. Čekala jsem na něj. A on pak přišel.

Nejsem nic
a jsem ještě míň
Když ulehnu v lese pod stromy
a zahalí mě stín

Když cítím sílu větru,
a koruny stromů rostou
do nebes
a slunce mezi větvemi
kreslí na spadené jehličí
obrazec.

Pak připadám si ještě menší
než docela malý mravenec.

Protože mi chybí pokora.
Vždyt mocná je
Příroda!

Nejsem nic a jsem ještě míň, když ulehnu v lese pod stromy, když cítím sílu větru, když koruny strom rostou až do nebes, když slunce proniká mezi větvemi a kreslí obrazce na spadené jehličí a udusanou zem. Pak připadám si ještě menší. Než mravenec. Protože mi chybí pokora a úcta z přírody

* Nemůžu se rozhodnout, jestli je lepší báseň nebo próza. Tak tu nechám obojí

Ten nápad tam někde byl

Když jsem seděla v kavárně na Náměstí republiky a pila své kafe, na stole jsem měla čerstvě vypůjčené knihy, cítila jsem se strašně americky. Chyběl mi jen notebook, cigareta v ruce a nápad.
Nápad tam někde poletoval, ale já ho nemohla zachytit do svých sítí, nemohla jsem ho ulovit. Byl neposedný jako motýl na louce. A tak jsem jen seděla, pila kávu a pozorovala jsem lidi kolem sebe. Zaujal mě jeden mladý muž, co usedl ke stolu určenému pro pět lidí. Čekala jsem, že za chvíli za ním někdo přijde. Někdo další. Jeho kamarádi či podobně.
Srkala jsem kávu, chvíli se koukala z velkého okna kavárny, chvíli jsem četla a po očku jsem sledovala toho muže. Mohl mít tak kolem dvaceti pěti let a zdál se být pohledný. Jeho pohyby byly pomalé a rozvláčné. To jsem vypozorovala z toho, když se každých pár okamžiků sklonil ke své tašce s notebookem a nebo když šáhl po šálku kávy. Byl svým způsobem zvláštní a jeho flegmatičnost spojená s nejistými pohyby mě rozhořčovala a nenechala mě klidnou. Zřejmě ta taška, v níž se neustále hrabal, byla nová, jinak si nedovedu vysvětlit jeho počínání. Vytáhl z ní jedny noviny. Složil je a zase je schoval. Vytáhl druhé noviny a položil si je na stůl. Do nich se však nezačetl. Usrkl kávu, a znovu noviny schoval. Usrkl kávu a vytáhl peněženku. Usrkl kávu a vytáhl klíče. Usrkl kávu a byl to taky poslední doušek jeho dopolední kávy. Seděl u stolu pro pět lidí. Čtyři židle byli volné a to ve mně umocňovalo pocit, že je opuštěný. Tak opuštěný, že jsem měla chuť přizvat ho ke svému barovému stolku a k jedné volné barové židličce. Nakonec jsem si to však rozmyslela. Třeba by mu můj stůl připadal malý. Navíc by se nemohl sklánět ke své nové tašce. A neznal mě. A nezdál se být klukem, který si jen tak přisedává k cizím dívkám a ještě k tak malému stolku.
Pak odešel. A já nepoznala ani jeho jméno.
Teď jsem dlouze psala o ničem. O lidských myšlenkách a o mých myšlenkách, které se možná zdají být v lecčem zcela zbytečné a k příběhu takové myšlenky nestačí. Ale nápad v té kavárně ještě pořád lítal a já měla oči i sluch nastražený, aby mi něco neuniklo. Sklonila jsem přesto hlavu zpátky ke knize, co jsem si vypůjčila, a začetla jsem se. Káva chladla a já jsem najednou ucítila zvláštní pocit. Pocit, že na mě někdo mluví. Nezdálo se mi to. Vždycky poznám, když na mě někdo mluví. Člověk to cítí. Jacísi dva mladíci se mě ptali, jestli je u protějšího stolu volno. Nechápala jsem, proč se ptají mě. Jak je to vůbec napadlo zeptat se někoho, kdo sedí u svého stolu, je sám a jedno místo a jeden stolek mu stačí. Zvedla jsem hlavu, vzpamatovala jsem se z toho, že na mě někdo mluví, usmála jsem se a laskavým hlasem jsem prohlásila, že nejspíš ano, co jsem si tak všimla. Šli si sednout k tomu stolu a přesto, že jsme spolu mluvili, zůstali jsme si stejně vzdálení jako předtím, když vstoupili do kavárny a hledali místo k sezení. A zas jsem neznala ani jejich jména. Mohla jsem říct, že stůl je obsazený, ale že si klidně můžou přisednout ke mně, když si seženou jednu židličku. Přesto si myslím, že bychom nadále mlčeli a byli si stejně vzdálení jako předtím. Neřekli by mi svá jména, nechtěli by si se mnou povídat. Zkrátka jen chtěli vědět, jestli je u protějšího stolu volno. Stejně mě pořád trápí otázka, proč že se to ptali mě?
Seděla jsem v té kavárně ještě dlouho a taky jsem dlouze přemýšlela a chytala ten nápad, který byl ve vzduchu cítit, jak mává křídly a víří vzduch. Jak asi může být těžké stát se spisovatelem? Jak se to tak vlastně stane, že vás považují za spisovatele? Je to tak jednoduché a přesto na výsost složité. Musíte něco napsat a lidem se to musí líbit. Což o to. Napsat něco nemůže být taková dřina, horší je o to, psát o něčem. No asi jsme si teď právě všichni všimli, že nápad jsem nechytla.

Palmolive - Vyživující mléko s výtažky z oliv

Měla chuť zase vypadat čistě, vonět, být znovuzrozená, nasát do kůže čistou vodu. Zatoužila vnímat opět jen své tělo, svoje doteky, jen své myšlenky. Pod proudem vody chladila svou rozpálenou pokožku, chtěla z ní smýt všechno špatné, hnusné, smradlavé. Namydlila svou bělavou pokožku. Cítila jak tělo jásá. S každou mýdlovou bublinou, kterou spláchla, cítila, že ji opouští každý ten muž, který pro ni kdysi znamenal víc, než její vlastní tělo a duše. To vše smyla, aby se mohla radovat z toho, že je, že vnímá, že má zase jenom sebe.
Hrála si s mýdlovými bublinkami, zas a znovu na sebe patlala mýdlo. Mezi její nahou paží a tělem vznikla obrovská blána – velká bublina, na které si promítla svůj předchozí život, viděla sebe, viděla špínu těla. Jemně se jí dotkla na rozloučenou a pak ji prorazila prstem. Bublina praskla a zbyly z ní jen vzpomínky. Zůstaly v ní. Viděla ji, stále ji cítila, stále si pamatovala, jaké to bylo se jí dotýkat a mít ji. A však nelitovala toho, že ji praskla, že se jí vzdala. Zajásala, že udělala to, co udělat chtěla. Protože měla zase samu sebe. Začala vnímat své starosti, své pocity a byla tu zase ona.

(Čtete výplod fantazie. Jen obraz s bublinou Evu napadl a líbil se jí, když se sprchovala. Aby nedošlo k nějaké mýlce nebo tak podobně.)

Pohřeb

Vešla jsem do toho nevelkého kostela, který navštěvuju už odmalička nejméně jednou za týden, a najednou mi připadal plný tichého smutku, který se přenášel vzduchem jako nějaký mor. Snesl se na každého, kdo zavítal v těchto chvílích do chrámu a chtěl se rozloučit se zemřelou. Ta ležela před oltářem ve zdobené dubové rakvi uprostřed květinové zahrady. Černé obleky, sukně, halenky, to vše působilo podobně jako uslzené tváře truchlící rodiny – ponuře a zoufale.
Tiše jsem usedla do volné lavice, sepnula jsem ruce a smutek se na mě snesl, tížil mě, usedl mi na plíce a já se nemohla ani pořádně nadechnout. Zastřel mi i oči slzami. Ta atmosféra ve mně vyvolala vzpomínky na tu milou postarší sousedku, která pro naši partu z dětství měla vždycky nachystanou nějakou sladkost, za niž jsme byli vždycky strašně vděčni. Myšlenky se hnaly dál a já uprostřed truchlícího davu, jsem truchlila taky a slzy mi kanuly po pihatých lících a vzápětí jsem je polykala. Taky jsem přemýšlela , proč to vlastně všichni děláme, když ona je teď vlastně rozhodně šťastnější, než byla tady s dávkami morfia, jež ji ke konci nenechaly být ani při vědomí. Proč oplakáváme vykoupení člověka? Proč když zemřelou máme pořád tak rádi, proč ji nechceme dopřát konečný klid? Proč ze smrti děláme takový strašák a proč se jí všichni tak bojíme?
Lidstvo si za celou svou existenci vytvořilo představu, že smrt je něco strašlivého a bolestného, přesto, že smrt nebolí. Smrt ale přece bolí blízké, smrt bolí ostatní pozůstalé a tak právě proto je asi smrt tak hrůzostrašná.
A tak jsem přišla na to, že jestli chci, abych byla šťastná, na konci mého života musí být co nejvíc nejsmutnějších tváří a truchlících srdcí, co nejvíc lidí, kterým budu chybět. Protože právě proto budu vědět, že jsem žila správně – pro druhé.

(Musela jsem to ze sebe dostat)

Kalkulačka - Bravíčkově

Seděla v hodině matiky a bylo by vlastně úplně jedno, kdyby do té školy nešla. Do rozevřeného sešitu sem tam opsala něco z tabule, ale Zitiny myšlenky se toulaly tam, kde se toulají už dlouho. Vlastně šly do světa poznávat nové kraje a něčemu se přiučit. Myslela opět na něj, zoufale na něj myslela, zoufale se snažila na něj nemyslet a zoufale, s velkým úsilím se vracela očima k tabuli, přes kterou se jindy dívala, jakoby tam vůbec nebyla. Dělala že počítá, ale nebavilo jí to. Milovala, ale nebavilo jí to.
Znova dostala svůj nervový záchvat, jak to sama nazvala. Vzala propisku a začala zaškrtávat příklad, který už jednou v sešitě má. Tlačila tak usilovně, až protrhla pár stránek. V hlavě bylo tak prázdno a přece tak přeplněno, že to bylo k zbláznění. Podívala se na kalkulačku a hlavou jí prolétla myšlenka s milionem dalších, ale tahle byla nejsilěnjší a líbila se jí ze všech nejvíc. Možná to bylo tou kalkulačkou, kterou měla jinak úplně zbytečně.
Nejradši by mu to totiž všechno spočítala. Vzala kalkulačku, začala zuřivě ťukat jednotlivá čísla s takovou energií, aby tlačítka měla co dělat s tím vrátit se do své normální pozice. Vyťukala by mu tam postupně všechna ta čísla: 3, 7, 1, 8, 3, 0. Obrátila by ji vzhůru nohama, dala mu ji těsně k obličeji, aby si to přečetl. D E B I L E. Neřekla by za tu dobu ani slovo. Jen by se dívala, co řekne, co udělá. Ale tu chvíli by propásla , protože oči by se ji zalily slzami. Začala by samou zoufalostí brečet a dál by uzoufána milovala.
,, ...jímalo, co vlastně dělá Zita v té předposlední lavici. Na tabuli se rozhodně nedíváš, spíš bych řekla že za. Pojď k tabuli, třeba tě to probere. A dávej pozor!" chladně přivedla Zitu zase zpátky do třídy hubená, vysoká, kostnatá a stejně přísná učitelka matematiky.
,,Já bych ráda." Prohlásila zoufale, vzala kalkulačku do ruky a místo DEBILE začala vyťukávat do tlačítek, které špinila křídou, složité matematické postupy,jimž nerozuměla. Ničemu nerozuměla...

( Už dlouho jsem nečetla bravíčko, tak jsem si něco takového musela vymyslet)

Houpačka

Život je jako houpačka. A lidem je nejlíp navrchu, když letí. Přesto, že tam dole nemusí tak riskovat

* * * * * * * *

Odrazit se
o zem
Rozhoupat se
Nahoru


Jistotou dole procházet,

a málo si jí vážit.
Lítat co nejvýš!
Nebo
aspoň se snažit.


Jistotu zapomenout pod námi

pošlapat ji
a jen špetku nechat si jí na podrážce
v doufání,
že na vrchu nás zachrání


Jistotu udusat

a přesto na ni spolíhat.
A takoví my jsme
abychom s jistotou
měli nač vzpomínat.

Sobota

Neměl se kluk ty dva dny špatně. To ne. Smažený řízek v sobotu na večeři si vymrčel sám. Jen musel uklidit ty hračky v obýváku, který si při těch pěti filmech roztahal. Ale tak snad je kluk po tatínkovi a pro jídlo udělá první poslední.





,,Nemám tě, Evi, rád."
,,Proč?" zeptala se ho jeho starší sestra, stojící u linky v zástěře, obalujíc přitom zrovna řízek ve strouhance. Připadala si jako správná mamča v kuchyni. Možná to bylo tou zástěrou.
,,Protože pořád chceš, aby tady byl pořádek. A mě to nebaví."
,,Mě to taky nebaví, ale nechci pak poslouchat, že jsme tu za ty dva dny nehli ani prstem. Tak posbírej ještě aspoň ty piškoty po zemi, ukliď si ty dva hrnky a skleničku, který stačil's roztahat, cos přišel od babičky."
,,Ale tenhle talířek není můj. Ten si ukliď sama."
,,Dobře, Tondo, v tom případě si pojď obalit a usmažit ten řízek, jo?"
,,Já jsem si dělal srandu." snažil se zažertovat sedmiletý klouček s nádherně čokoládovýma očima a podobně opáleným tělem. Byl to fešák.

Po řízkových hodech se sklidilo ze stolu přímo do myčky a za okny zdráhalovic domu se otevřel svatostánek malého klučiny. Oba dva i se sestrou si klekli na kolena a společně začali vybírat film na dnešní večer. Bylo to těžké rozhodování. Rozhodli se pro jeden animovaný doják. Doják to nebyl samozřejmě pro prcka, ale pro tu sedmnáctiletou holku.

,,První se ale půjdeš okoupat a oblíct do pyžama!" prohlásila přísným hlasem i když ona sama ještě v pyžamu nebyla. Však má taky o deset let víc než on, ne?
,,A musím si brát vrch pyžama?" začalo smlouvat to malé výmyslo.
,,Jo. A žádný odmlouvání. Není teď zrovna nejteplejc, všiml sis, že když jsme šli od babičky, měls na sobě bundu? A pršelo?" snažila se situaci vysvětlit jeho sestra.
,,Achjo."
,,Neachjojuj a val!"

V pokoji byl až moc dlouho klid. To dítě něco kuje. Nejspíš pikle. Na oblečení pyžama obyčejný smrtelník potřebuje pár sekund. Mezitím totiž ta jeho sestra stihla uklidit piškoty na zemi, sklenici a ten JEJÍ talíř. Zbystřila, protože v dětském pokoji bylo absolutní ticho. Tedy takové ticho, jaké je jen sedmileté dítě schopno udělat.

,,Eviiii?" ta se až skoro lekla, protože její jméno bylo proneseno do hlubokého ticha. Škubla sebou.
,,Anoooo??" pravila se stejným tónem v hlase. Měla dobrou náladu, protože se už těšila, až zaleze pod deku a bude si utírat slzy až Wall - e zapomene, kdo je.
,,Já jsem to triko od pyžama někam dal a zapomněl jsem kam," popravdě znělo to stejně přesvědčivě, jakokdyby prohlásil, že právě v tenhle okamžik je u něj v pokoji Semir Gerchán. Jak nevinné jsou dětské lži. Ach, a jak velice promyšlené bývají! Vzpomněla si totiž na svoje první lži, kdy se snažila obalamutit své vlastní rodiče. Uvědomila si, že není nic průhlednějšího než dětská lež. A přitom zůstává kouzelná. Možná právě proto, že je průhledná.
,,Okamžitě vytáhni to pyžamo, který's tak pečlivě schovával a obleč si ho. A nedělej ze mě debila."
,,Tak se nemluví!" opáčil jí ten špunt se stejným výrazem v hlase jako jejich maminka.
,,Nedělej a vytáhni ho. Jinak jdeš okamžitě spát a na pohádku se budu dívat sama!"

Po dalších pěti minutách hrobového ticha, kdy bylo slyšet, jak pracují ty zatím ještě málo opotřebované mozkové závity školními záležitostmi, se rozhodl Tonda přiznat barvu. A nebo vlastně ne. Byl by za pitomce. Vymyslel něco lepšího. A míň pitomnějšího.

,,Jééé, Evi, ono spadlo za postel!"
,,Jasný, Tondo. Mně to bylo jasný. Hlavně, že se našlo."

Oba spokojení si sedli k televizi a mohl začít fajn sobotní večer. Ten malý borec byl spokojenej, protože přelstil svou starší sestru, a starší sestra byla spokojená, jelikož přesně věděla, co tomu malému stvoření šroubuje v hlavě.
Neměl být v tom pokoji tak potichu. Šroubování bylo slyšet!

Já, ty, on, ona, ono. A každej jinej

Jsem blázen, že chci od života jen vzduch, který chci nabírat po doušcích do plic? Že chci stromy nad hlavou, abych se pod nimi mohla skrývat před sluncem a pozorovat jeho paprsky, jež jako rentgen osvěcují kostry listů? Jsem snad blázen, že chci milovat všechny a všechno, milovat život? Odpovědět na všechny otázky, které si za život budu klást, radovat se z jara i léta, z podzimu a zimy? Jsem blázen, když se směju smutným věcem? Jsem blázen, když se raduju z toho, že dělám něco opačně než se má?


_____________________________________________________________________________________

Radis (20:43:26 21/07/2010)
tak te teda muzu uklidnit, jsi blazen :)

Radis (20:43:58 21/07/2010)
nechapu proc radsi nejdes ven nebo neco,
zatim tady sedis a vymejslis takovy capiny

Evička (20:44:53 21/07/2010)
hele, dívals ses někdy vůbec do koruny
stromů? :))

Radis (20:45:00 21/07/2010)
tak se dívej na televizu

Radis (20:45:11 21/07/2010)
jako standartni človek

Radis (20:45:12 21/07/2010)
:-D

(Střet dvou světů. Úžasné!)

Eva chce mnohem víc, ale pšt. Cítí se šťastná. Možná proto trochu bláznivá.

Je to absurdní

V ten okamžik Vesmír ohraničoval fantazii, Hvězdy temně zářily a Noc hrála všemi barvami. Voda žíznila a Oceány pohlcovaly oblohu... A Víra zabíjela naděje. A než se Slunce jako sněhová koule odvalila do neznáma, všechna údolí, sahajíc Slunci na bledé chladné paprsky, stínila horám. A oči žen věděly, co chtějí...

Lásko, měj se hezky!

...Věděl jsem, že na mých citech se nic nezměnilo.
Láska je absurdní, vždycky byla a vždycky bude absurdní. Je až moc dobrá pro všechny tvory kromě ptáků. Je příliš skvělá pro formy života, které jsou tak přeplácány pitomostmi, jako je jimi přeplácaná lidská forma života. Je příliš jemná pro bytosti, které nosí šaty, obývají svět, které musí pracovat, musí vydělávat, které nemohou být živy ze vzduchu a vody.
Je až moc dobrá pro živočichy, kteří umějí mluvit.
Probudil jsem se a vzpomněl jsem si, kde jsem a proč tam jsem. Byl jsem v Renu v hotelu Riverside, ale nebyl jsem v Renu kvůli snadnému rozvodu - nebyl jsem totiž ženatý. Byl jsem v Renu, protože ona byla v San Francisku.




,,Jak ses dozvěděla, že jsem v Renu?"
,,Recepční v našem hotelu ve Frisku mi to řekl. Zeptala jsem se ho, jestli neví, kams jel, a on mi řekl, žes odjel do Rena. Taky jméno hotelu mi řekl. Tys mu to pověděl?"
,,Ano," řekl jsem.
,,Myslela jsem, že to nikomu nepovíš. Pročs to udělal?"
,,Nevím,"řekl jsem. ,,Asi mě napadlo, že se ho zeptáš. Proč ses ho ptala?"
,,Napadlo mě, že mu to třeba povíš,"řekla. ,,Jsem opilá."
,,Hned jsem u tebe."



Když jsem ji viděl sedět za malým stolkem se sklenkou v ruce, s opuštěným, ztraceným výrazem ve tváři, zas už mi bylo bídně. Jen tíživější to bylo. Nějaký pošahaný to bylo. Nic jinýho nemám, ale tohle je k zbláznění.

(William Saroyan)

RISPETTI E DISPETTI : Poliziano Angelo přel. Jiří Dědeček

SII SOAVE TI PREGO
(Buď prosím něžná)

Buď prosím něžná Obrazy jsou všední
a mnohé věty omšelé
napsal jsem je však z lásky ke dni
v kterém se rodí andělé.

Odpusť mi drahá všechny moje viny
já - to byl tenkrát někdo jiný.

Ať řekneš Nikdy nebo Snad
vždycky tě budu milovat.


(Děkuju Dědečku za české znění)

Žvýkačky

Nebudu sem psát, že se cítím jako vyžvýkaná žvýkačka. Nebudu sem psát ani to, že se cítím, jako vyflusnutá žvýkačka, kterou někdo našel a znovu strčil do pusy. Protože tohle nikoho nezajímá. Protože tímhle nikomu nic neřeknu a protože se mi chce brečet.
Brečet nad žvýkačkama. Chudák žvýkačka většinou vydrží jen pár okamžiků, dokud ji člověk nevyžvýká. Pak ji většina lidí zahazuje.
Tak moc bych si přála být takovou žvýkačkou co.. Zkrátka chci mít pocit, že i když budu vyžvýkaná, zůstanu na svým místě. V puse. Chtěla bych být žvýkačkou, co bude šťastná celý svůj život a nebude vyžvýkaná ležet v kanále.

Jsi pako Evo. Prosím tě, zvedni se, utři slzy a smiř se s tím, že žvejky jsou chvilková záležitost. Někdy vydrží dýl, někdy míň. Ale nakonec budeš stejně vyfluslá. To je život. Užij si ho a nebreč nad vyžvejklýma žvejkama.

Dieta a já

Žeru ráda, prostě s chutí
a to jídlo všech příchutí.

A tak žívím svého špeka
tím, že navštěvuju Meka.

A bude-li pršet, zmokneme. Výjde-li zas slunce, uschneme ANEB Nezbývá nám nic jiného, než se na život usmívat

Jindy mám pocit, že život na tomhle světě je zbytečnej, a však dnes a zítra v něm nacházím radost a touhu žít ty nejlepší zítřky. Najednou toužím vláčet všechna břemena, co mi život nakládá na záda, a u toho se ještě stihnu usmívat.
(Krom života nemám totiž vůbec nic.)
Složité mé mozkové pochody se rozhodly, že budou spát, a pustí ke slovu srdce. Srdce asi samou tou radostí jásá a vysílá singály do obličeje a mně nezbývá nic jiného, než se usmívat a radovat. Nic jiného mi totiž srdce ani nedovolí...

Dějepis alá Eva dělá , že si dělá poznámky a přitom...

Veršíky v sešitu z matiky

CENTROPEN nebo CENTROPOC?

Po papíře bruslí ladně,
její výkon hodnotím kladně.
Inkoust černý jako noc (den)
je to tužka cetropen (poc)

-----------------------------

Kam to zmizly nápady?
Pojďte zpátky do hlavy!
Eva není v náladě,
došly verše na skladě.

----------------------------

Kdybych byla tlusťouškou,
měla třista kilo.
Nemohla bych být letouškou,
to by se mi nelíbilo!

----------------------------

ČERVENÁ ŘEPA JEDE Z DEPA

Stěžuje si Pepa,
že mu neleze řepa.
Stěžuje si babička,
že má zlobivého Pepíčka.

Jaroslav Seifert

Na práh své lásky,
která mi vstoupila do cesty,
položil jsem tento vzkaz:
- Dobře vím,
že mé verše jsou nevalné.
Až je budete číst,
přimluvím se u vašich očí,
abyste na mne nezanevřela.

Ke svým skromným písním
stříbrnou šňůrkou jsem přivázal
tuto růži.
Dotknete-li se svými rty
jejích plátků,
políbíte svou vlastní krásu.


(trocha inspirace pro obyčejného člověka od génia)

Jak si kdo ustele, tak si taky lehne aneb nejen na růžích má člověk ustláno kór v době krize

Přinesl mi v ošatce
žluté květy kosatce.
Ustlat si na nich mám,
prý ať už si zvykám.
Růže sice voní sladce,
jsou však dražší než kosatce.

Lest

Asi budu upřímná. Proč taky ne. Zkrátka nemám ráda angličtinu a věci s ní spojené. Nemám tedy ráda profesorku angličtiny a tím pádem nemám ráda hodiny angličtiny. Vlastně v těch hodinách trpím. Ale to nechme stranou. Vedle mě každou angličtinu sedí jeden Čenda, co to cítí podobně. Rádi se smějeme a opravdu nám dělá radost, když před každou angličtinou musíme běžet pro CD přehrávač k paní profesorce do kabinetu. Je to naše nejoblíbenější činnost.
Jednou jsme si tak šli s CD přehrávačem po chodbě vedoucí k naší třídě, když v tom spatřím tabuli, kterou míjím den co den. Ale až tehdy se ve mně probudil malý ďáblík,co mi našeptal, abych tu tabuli, jenž září modrou barvou a informuje kolemjdoucí o Slovanském gymnáziu Olomouc, postavila někam jinam. S šibalským úsměvem jsem s oním předmětem pohnula. (Nepatrně znamená asi o pár desítek centimetrů.) Ale Čendovi, jakožto mému extrémnímu kamarádovi to přišlo málo. Ba pramálo, řekla bych. A tak chudáka tabuli postavil před dveře naší učebny. Nemyslím si, že by to ta tabule chtěla, dokonce si myslím, že nikdy neměla v úmyslu někomu zavazet.
A přeci jen nám to ještě nestačilo. Zmerčili jsme dvě lavečky stojící podél třídy, jež nikdy nikomu nezavazeli a naaranžovali jsme je obě napříč chodby. A tím vznikla nádherná, parádní, otravná, naštvávající cesta kolem dvou laviček a tabule. A my na ni byli patřičně hrdí.
Crr, zvoní! Popadajíce se smíchy za břicha jsem vlítli do třídy a s očekáváním jsme pohlíželi na dveře učebny, až je profesorka otevře a s jakým výrazem ve tváři přijde profesorka do třídy. Přišla. A v její tváři se nedalo vyčíst vůbec nic. Klikatou cestičkou si prošla, vešla do třídy a bez jakékoli otázky, co to tam venku znamená, začala učit. Čekala bych řvaní, naštvání, vytočení z míry, úsměv. Všechno. Ale ne chladný nic neříkající pohled profesorky angličtiny. Achjo.
Po hodině angličtiny jsme s Čendou vylítli ze třídy a pozorovali jsem reakce všech zúčastněných pochodu klikatou cestou. Úsměvy, naštvání, prohození věty:,, Vy jste blázni!“…Jen nikoho nenapadlo vzít ty lavečky a dát je na původní místo. I ti dva ze tří školníků, co se starají o náš ústav, prošli s klidem kolem.
A tak to chodí na světě.Lidé vidí chyby, kolem nich chodí, nadávají na ně, vědí, že je něco špatně, ale nikoho nenapadne s tím něco dělat. Škoda.

Hvězdné závody

Letěla hvězdná babeta,
že ji čeká odveta.
Závodit prej bude s frézou.
Už jí čerstvý benzín vezou.

Hvězdná fréza letěla,
prý žádnou odvetu nechtěla,
jednou přece vyhrála
a babeta to posrala.

(napsáno do sešitu z matematiky, Eva se učila. A takhle to prostě dopadá, prosím pěkně)

Poznámka v mobilu Sonny Ericson k800i ke dni 11.3.2010 cestou vlakem do Prostějova - sněžilo

Sinalá tváře hrozí na mě zpoza okna. Křehké, promrzlé rozvětvené ruce zdvíhá příroda k nebi a modlí se o trochu slitování. Smilujte se! Ach a jak jsou přitom nebesa krutá a zas a znova halí celý svět do bílého roucha.


(Málem se mi podařilo mít delší nadpis než samotný text a tomu se říká umění :P xD )

Pitva vepřího oka aneb z Barči a Evči se stávají patoložky sadistky

Jednoho krásného školního odpoledne jsme měli na programu biologického praktika pitvání vepřího oka. Fajn. Jen při pomyšlení na to, že bych měla chytnout to oko do ruky, se mi obracel žaludek. Před hodinou jsme vytáhly s Barčou gumové rukavice a byly jsme jak malý děti. To nám najednou napuchaly záhadně ruce, to jsme je měly najendou hebké a to jsme mohly natahovat kůži, aniž by nás to bolelo. Ale přeci jen už šlo do tuhého. Nebylo zrovna 684164x příjemné vidět 20 očí v krabičce. A když jsem se dívala na to, jak praktikanta vzala do ruky oko a začala do něj bez milosti řezat a vytryskla z něj KOMOROVÁ VODA, udělalo se mi vážně špatně. A tak jsem tak nějak překecala mou dvojičku Barunku, aby se do toho pustila ona.
Koukla na mě a v tom pohledu měla napsáno, to snad nemyslíš vážně, já to nedám. A přesto jsme si vzaly NAŠE vepří oko, podotýkám i s řasami, do ruky jsme si vzaly ty vražedné nástroje - Já žiletku a Barča skalpel. Barča řízla, z oka vytekl ten černej humus a náramně se mi to zalíbilo.
Jednu chvilku to vypadalo, že se o to oko poperem. Takže jsme odřízly DUHOVKU, vytekl SKLIVEC s ČOČKOU a poté jsme tedy rozřízly i tu BĚLIMU a bylo to vážně super xD
Ještě dlouho jsme se v tom nimraly ani zdokumentovat jsme to nezapomněly, protože z největších strašpitlů se staly sadistky, které dokonce měly chuť tomu nebohému kusu prasete namalovat řasy řasenkou.

Kreténismus - 21.století

Srdce buší:,,Miluju, miluju"

a však
V HLAVĚ
Prázdno
temno
chladno

Srdce tluče:,,Miluju, miluju"

ale
NAVEN
smích
ZA ROHEM
pláč

Srdce bije:,,Chci, milovat"

jenže
V SOBĚ
Výsměch
strach
beznaděj

Srdce bije:,,Zraňuju, zraňuju"


(Báseň berte s rezervou, ostatně stejně jako mě. Jen jsem chtěla nějak vystihnout, jak se zrovna cítím...)

Valentýnské pocity

Ono to srdce asi pukne. Ono to srdce tak strašně bolí. Ono to srdce je zmatený a neví, co má dělat. Buší jak o závod , čas, čas, čas, čas, chci jen čas. Jen? Chce jen čas? Cha. Prý, jen čas...

X

A ona ta Eva se zase chce zahrabat pod zem a přečkat tam tu zimu v srdci. Nevědět o ní. Nechat ji odeznít. Abych se zas mohla těšit na jaro plné vůní, barev.
Chc to všechno ze sebe vykřičet, zbavit se toho pocitu! Vždyť...Eva byla tak šťastná, nejšťastnější. Tak proč to nemohlo vydržet?
_____________________________________________________________________________________

A sem a tam. Předbíhá se jeden pocit s druhým. O co víc je těch pocitů a to víc se cítím jako špatnej člověk. O to víc ubližuju sama sobě a hlavně Vikimu. O to víc to srdce buší. O to víc to v mozku šrotuje. DOST! Já tohle přece nemůžu vydržet. Ještě chvíli a ... A nic. Nic neudělám, můžu si jen vyrvat vlastní srdce, můžu vymazat mozek. Avšak o to víc zraním HO. Vydržím to, přečkám tu zimu, bez rukavic, čepice, šály jen já. Sama v sobě. Protože já ho, lidi, miluju. Nehodlám ho ztratit

Recenze - MOJA

Mami, mám tě ráda je drobná próza Williama Saroyana, jež se stává jakýmsi protipólem u nás již známé drobné prózy – Tati, tobě přeskočilo.
Kniha, vydaná v roce 1996, poukazuje na soužití dvou bytostí – matky a její malé dcery, a s ironickou nadsázkou a obrovskou citlivostí vystihuje zcela odlišný pohled na svět a život očima dítěte a ,,dospěláka“.
William Saroyan, americký spisovatel, který je známý svými knížkami do ,,kapsy“, mě znovu utvrdil , že jeho prózy se čtou s lehkostí, s úsměvem na tváři a stejně tak vás zas a znova dokáží rozplakat. Člověk v nich nachází odpočinek, pohodu související s laskavou ironií a spojením humoru s nostalgií.
Autor řadí příběh do krátkých kapitol a proto se kniha stává příjemným společníkem a nenásilně vás nutí číst dál. Ke knize se budu rozhodně vracet kvůli její hřejivé lidskosti a snad v ní najdu další záminky k tomu, abych ji mohla nadále chválit a doporučovat.


(to je tak, když se člověk snaží a profesorka pak prohlásí, že nechtěla stáhnutej referát...)